Život se Smraďochem

Podle názvu se můžete mylně domnívat, že píši o svém příteli. Naštěstí, není to pravda. Můj přítel je z těch dvou samců, které mám doma, ten voňavější. Ráda bych napsala o svém pejskovi Maxovi. Nemůžu říci, že by zase tolik smrděl, rozhodně ne více než průměrný pes. Je to ale dostatečně přiléhavé označení pro někoho, kdo je vám schopný nacouvat do obličeje pozadím a vypustit plyn, který by se mohl využívat k vojenským účelům. Anebo k účelům vzkříšení někoho.

Max je zdravé a krásné tříměsíční štěňátko. To si opakuji pokaždé, když mám chuť vystřelit ho do útrob hlubokého vesmíru. Samozřejmě by se mi po dvou minutách stýskalo. Proto jsem to zatím neudělala. Max-Smraďoch je jasným důkazem toho, že výraz smutného štěňátka si nacvičoval už jako malý psí zárodek. Věděl totiž moc dobře, že se mu bude hodit.

Například přijdete domů a zjistíte, že uprostřed kuchyně se vám válí okousaná cibule, brambora, síťka s česnekem a záchodová štětka. Smraďoch sedí v pelechu a tváří se tak přiblble nenápadně, že je vám naprosto jasné, co se dělo minutu po vašem odchodu z bytu. Smraďoch ale není žádný bordelář, nýbrž zázračné štěňátko, protože se mu jakýmsi kouzlem podařilo dostat do kuchyně několik hroud hlíny. Vzhledem k tomu, že bydlíme ve 4. patře, neumím si představit levitujícího buldočka, který v tlamě třímá sáček s hlínou, kterou kdesi vyhrabal za účelem rozmetání hlíny po kuchyni.

Zajímavá vlastnost Smraďocha je následující: když přijdete po celém dni z práce a těšíte se, že si budete hrát, Smraďoch jde znuděně spát. Pokud se rozhodnete vařit, jíst, nebo mýt nádobí, Smraďoch je plný energie. Vůbec nejvíc energie má okolo sedmé ráno, kdy k vám přiběhne do ložnice, nemotorně vyskočí do postele a šťastně si vám sedne na hlavu. Pokud mu přítel řekne: "místo!", Smraďoch BĚŽÍ na místo. Pokud mu řeknu já: "místo!", Smraďoch se třikrát otočí, jestli to myslím vážně a poté se znuděně odšourá na místo.

V případě, že se snažíte v posteli schovat před jeho psí nákloností, je horší než nájemný zabiják. Najde si vás totiž kdekoli. Kamkoli se hnete, je tam taky. A je připravený na to, brát vám deku, druhou deku, tělesné teplo i váš spánek. Na oplátku vám olíže hlavu, zachrochtá vám něco do ouška, které posléze ožužlá a ať ležíte jakkoli, vždy to udělá tak, aby ležel mezi vámi a vaším přítelem.

Smraďoch je poměrně učenlivý. Například rychle pochopil, kam si má chodit odkládat tělesné přebytky. Někdy ovšem zapomene na to, že mu padají ze zadní časti těla. Proto je občas k vidění to, jak sedí za podložkou, soustředěně se na ní dívá a koná potřebu 5 centimetrů za ní.

Častou situací v naší domácnosti je také následující: jím u stolu. Smraďoch kňučí. Pošlu Smraďocha na místo. Smraďoch kouká. Jemně do Smraďocha šťouchnu nohou a zopakuji pokyn. Smraďoch jde na místo a sedí pět sekund. Po pěti sekundách se Smraďoch zvedne za účelem napití se a jde opět ke mně. Tváří se u toho tak nenápadně, že má oči vyvalené, jako by týden nekadil. Toto se opakuje zhruba patnáctkrát, než sním jednu housku. Vlastně ho podezřívám z toho, že výše zmíněný "picí zastírací manévr" vykonává jen za účelem opětovného opruzování mé osoby. Prakticky ho nevidím pít jindy, než když ho pošlu na místo a on se jde infiltrovat zpátky.

Zajímavý úkaz pro mě také je to, pozorovat rajtujícího Smraďocha po terase. V domnění, že má pohybový deficit, vytáhnu ho ven. Smraďoch mi křižuje cestu jako opilý beran a poté se kolem mě začne točit a vyskakovat nahoru. Vzápětí zastavuje u každého bílého auta, které jen trochu připomíná to, kterým se často vozí, nebo útočí na mateřské pudy maminek s kočárkem a chce se vozit. Jeho lenost při procházkách dosahuje takových rozměrů, že je někdy schopen vlézt do tašky i bezdomovci. I přes všechny ožužlané ponožky a rozkousané věci vám ale máloco udělá takovou radost, jako když za vámi přiběhne radostí bez sebe, skočí vám do náruče a celého vás olíže.

Ne nadarmo se říká, že jediná skutečná láska, co se dá koupit za peníze je láska psí.