Závist

"Závist je nejhloupější ze všech neřestí, neboť nepřináší nic." 

- Honoré de Balzac

Dovolím si tvrdit, že závist je v našich zeměpisných šířkách jedna z nejrozšířenějších negativních vlastností. Ačkoli mám různé stinné stránky tuto vlastnost jsem nikdy tak úplně nepochopila a jen málokdy jsem jí pocítila.

Je to z toho důvodu, že věřím tomu, že netřeba někoho litovat, protože každý má, co si zaslouží a netřeba někomu něco závidět, protože každý má, co si zaslouží. Jen neznáme souvislosti, proto si často myslíme, že si zasloužíme víc, než mají druzí, přitom jejich cestu stejně nikdy celou neznáme (včetně té svojí).

Párkrát jsem se při závisti přece jen přistihla. Jednou to bylo na vysoké škole, kdy jsem kromě jedné otázky uměla všechny obstojně a jednu moc ne. Samozřejmě jsem si tu, kterou jsem nechtěla vytáhla a dostala 3. Spolužačka, která uměla pořádně jen jednu si jí vytáhla a dostala 1. Tenkrát jsem se cítila ukřivděně a pociťovala jsem to jako velkou nespravedlnost. Pak jsem si vzpomněla na to, že jsem párkrát také měla štěstí a asi to tak holt mělo být. Nakonec jsem byla ráda, že mám zkoušku za sebou, i když bych se objektivně ohodnotila lépe.

Proč se říká, že je někdo zelený závistí jsem pochopila až v práci (kde jinde) díky bývalé kolegyni. Ta byla schopná někomu závidět i to, že má někdo o kolečko salámu k snídani navíc. Přitom žádnou nouzí skutečně netrpěla. Krásně hrála barvami a v obličeji zatínala svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je má. Pokud někdo měl něco nového, musela to mít také a nejlépe ještě lepší, větší a dražší. Zde se krásně projevila závist s chamtivostí. Když přišla na návštěvu, donesené občerstvení mezi ostatní rozpočítala a chtěla zaplatit. V restauraci, kde si každý dal něco k jídlu seděla uprostřed s vidličkou a vyžírala ostatním z talíře a sama si neobjednala nic. Tito lidé paradoxně každého nejraději vychovávají a udílí ostatním pseudorady (spíše urážky schované za rady). Např. když jsem si za peníze od dědy k narozeninám koupila nové kozačky soucitně mi oznámila, že "jsou jako dost demodé", aniž bych se o její názor vůbec zajímala.   

Někdy můžeme vidět i kombinaci závisti se žárlivostí. Příkladem je můj pejsek Maxík, který mi fyzicky zamezoval, aby byl jeho psí soukmenovec Hubert pohlazen více než on. Jakmile byl svědkem toho, že pozornost se více upíná na druhého pejska, nacpal se před něj. 

Na závist jako na pozitivum (jestli se to tak dá říct), můžeme nahlížet v následujících případech.

Může to být lichotka, protože zřejmě máte něco, co ostatní nemají, a proto je to zlobí. Např. mládí, zdraví, krásu, vzdělání, dům, chytřejší děti nebo bohatšího manžela. Čím více pozitiv někdo má, tím to může mít v životě těžší a to jen kvůli nepřejícímu okolí.

Pokud někdo např. krásně tančí a vy si říkáte: "No jo, to bych uměla taky!" a závidíte, může to být projevem toho, že můžete mít určitý (v tomto případě pohybový) talent, který nerozvíjíte a závist vám signalizuje, že máte na víc a snaží se vás přimět k většímu výkonu. Proto je dobré sledovat své emoce a zamyslet se nad tím, odkud pochází.

Obávám se však, že nejčastějším důvodem je to, že se někdo hodně kritický a nespokojený srovnává s jinými a přes svojí nadutost a nepokoru se cítí být něčím víc v domnění, že by si to či ono zasloužil také.

Jak se říká, kdyby se každý staral sám o sebe, bylo by o každého postaráno. Proto je lepší hledět si svého a nezávidět někomu radost, ani se netrápit tím, co není naše starost.