Vzhled

"Šaty dělaj člověka."

- Jan Werich

"Krása je v očích toho, kdo se dívá."

- Oscar Wilde

"Neexistují ošklivé ženy, jsou jen líné ženy."

- Coco Chanel

Ohava, zdrápanina, vyhryz, Glumova teta...nebo kráska, bohyně, fešňouš? Jestli je něco hodně subjektivní, je to právě to, co je v našich očích krásné a dokonalé.

Když jsem byla na 2. stupni základní školy, byla jsem takové vyžlátko. Když ostatní holky měly prsa (to už na 1. stupni), měla jsem o 15 kg míň a byla samá ruka samá noha. Moc mě to netrápilo, navzdory tomu, že mi v 7. třídě, když jsem měla 35 kg, kluci nadávali "letiště". Moje odpověď na to byla: "Tak na mě nečum, když se ti nelíbim!" A bez nějaké újmy na zdraví jsem své tělesné předpoklady stejně bezpečně dohnala.

Když je člověk mladý a zdravý, je hezký jaksi samozřejmě a nic k tomu ani nepotřebuje. S věkem se dispozice začnou projevovat. Dávat do popředí klady a maskovat nedokonalosti je čím dál těžší. Pak se na nás ze všech stran vyvalí časopisy, facebooky, instagramy a další podobné věci zkreslující realitu a na depresi je zaděláno.

Někdy se podivuji nad tím, že ženy jsou doma před někým, s kým žijí, odlíčené a sotva mají vynést koš, jdou se namalovat. Proč bych se měla líbit někomu, koho neznám? Líbit se chci přece tomu, koho mám doma. Další paradox je, že mladé dívky se pomocí šminků snaží vypadat starší a naopak ty starší se zase díky make-upu snaží ubrat si pár let.

Co mě poněkud štve je fakt, že všude v přírodě loví samci, kteří jsou pestrobarevní a krásní svoje šedé a unylé samičky. Proč je tomu u lidí přesně naopak? Však honí spermie vajíčko, tak komu bych se vnucovala? Ať nás, ženy, oslňují rytíři v naleštěné zbroji a my, když se uvolíme, upustíme z ruky kapesníček a dovolíme muži snů, aby nás obdivoval a zahrnoval svojí přízní. Takhle by to mělo být a v některých kulturách tomu tak dokonce i je. Většina mužů je ale vlivem devoluce tak zblblá, že jsou líní i někoho sbalit. Jejich představa je často taková, že iniciativu projeví žena a oni pro to nemusí nic dělat. Maximálně se vzmůžou na to, požádat někoho na facebooku o přátelství.

Jestli na vzhledu záleží nebo ne, na to se nedá jednoznačně odpovědět. Samozřejmě do určité míry na vzhledu záleží. Ne ani tolik, jestli má někdo bujnou kštici nebo zuby jako perličky, ale jestli se o sebe daný člověk stará nebo ne. Pokud je někdo krásný od přírody, co je mu to platné, když se neumyje a chodí v roztrhaných hadrech. To pak lépe působí někdo, kdo je běžného průměrného zevnějšku, ale pečuje o sebe.

Na začátku vztahu hraje vzhled velkou roli, však také vůně, tělesné dispozice přivést na svět potomka a symetrie tváře jsou parametry, které nás přitáhnou k protějšku. Čím jsme ale s protějškem déle, tím méně to již vyhodnocujeme jako podstatné (do určité míry, samozřejmě).

Nesmíme zde opomenout také krásu duševní. Pokud tomu tak opravdu je, vyleze tato krása brzy na povrch a i naprosto obyčejný člověk úplně zkrásní jenom tím, co vyzařuje. Pokud má ale někdo jeden hrb, dva zuby a tři vlasy, je pravdou, že na hledání vnitřní krásy už nemáme moc chuť. Stejně tak handicapovaní jsou i ti, kteří jsou extrémně krásní a okolí je někdy neprávem může strkat do kolonky těch méně bystrých.

Na závěr mě napadají ještě tato lidová moudra: "není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem" a "na každý hrnec se najde poklice". A také "na každou svini se vaří voda", ale to už patří k jinému tématu...