Využívání

Není snadné najít rovnováhu mezi tím být hodný a být za pitomce. Vím o tom své, protože jsem nejednou byla za hodnou pitomu. Pokud jste si tuto roli užili podobně jako já již dostatečně, vyzkoušejte zase něco jiného. Třeba ostatní trochu uzemnit. S asertivitou obecně problém nemám, ale někdy jsem to s péčí o jiné přeháněla a pak se divila, že si neumí pomoci sami, když už jsem jim ukázala jak na to nebo mojí pomoc příliš nedocenili.

Již jsem toto téma nakousla v článku On je takovej hodnej, kde nabádám před tím nebýt proaktivním hňupem, který páchá dobré skutky na potkání a někdy i proti vůli svého okolí. Bohužel jsou na druhé straně lidé, kteří jsou navzdory úřední dospělosti neschopní si spoustu věcí zařídit sami (asi chyba ve výchově) a často pak bombardují ostatní nějakými žádostmi a prosbami s tím, že vaší pomoc považují za samozřejmost.

Vůbec nejhorší je, když vaší dobroty zneužije někdo, kdo se mylně domnívá, že stačí zafňukat a udělat psí oči. U mě je tedy hrubě na omylu, neboť fňukání toleruji u dětí do 5 let věku. Než vám to však dojde, často se vyžírka stačí zmínit, že by potřeboval to či ono a vy už už radíte, objednáváte a zařizujete ještě než to stačí doříct. Ne, protože se chcete zavděčit, ale protože jste zkrátka takoví dobráci nebo se na něčí neschopnost už nemůžete dívat. Až vás to jednoho dne přestane bavit, rozhazovat do nevděčného pléna mraky svého času a energie, rychle a rádi se od takovýchto neschopů vzdálíte.

Pozor, okolí vaše rozhodnutí o náhlém konci bezplatné pomoci může brát jako menší vzpouru. Mohou si myslet, že najednou máte nos nahoru a domýšlet si nepravdy a hlouposti, které s tím absolutně nesouvisí. Např. dětské návštěvy u sebe doma až na ojedinělé výjimky nevítám. Jestli ke mně chce někdo na návštěvu, ráda ho přijmu, ale potomky, nechť jim někdo pohlídá. Vím, že to nejspíš zní drsně, ale nechat se iritovat v práci za peníze do jisté míry ještě snesu. Ale u sebe doma a zadarmo? Nikdy!

Každý z nás někdy potřeboval nějakou tu pomoc nebo laskavost, to je jasné. Nikdo nemůže mít hned zkušenost se vším, takže se ptá a zjišťuje co a jak. Horší už jsou ale třeba chytrolíni, kteří vlastní auto nemají (nejlépe se ještě ohání ekologickými důvody), ale při jakékoli příležitosti se vám nacpou do toho vašeho.

Rodina a skutečně ti nejbližší jsou něco jiného. Tam bych pomoc do jistých mezí za samozřejmost i považovala, aniž bych očekávala něco nazpět. Příkladem, kdy je třeba nastavit hranice je, když k vám např. tchán chodí vyžírat každou neděli a ani vám nepohlídá dítě. Jestli vám ale doplatil hypotéku, asi se s tím smiřte.

Tím se dostáváme k miskám vah. Může to znít příliš obchodně, ale také např. nevnucujete vánoční dárky někomu, kdo vám nikdy nic nedá. Může mu být dokonce nepříjemné, že ho něčím obdarováváte, ačkoli to myslíte dobře.

Energie věnovaná někomu jinému by se vám měla vracet, ať už v podobě času, peněz, pozitivních emocí nebo jiné laskavosti. Jestliže jsou vaše misky neustále vychýlené, za chvíli se vychýlí i vaše nálada a tolerance k ostatním a nebudete si připadat tolik užiteční, jako spíš využívaní, což nejspíš nechcete. Včas si tedy uvědomte vlastní hodnotu než skončíte jako náhradník, který jen čeká komu by zase pomohl.