Vánoce po pražsku

Po roční známosti s grafickým designerem Janem se mi dostalo pocty navštívit jeho rodinu na svátky. Rodina čítá máti (jak Jan svou matku nazývá), pro mě řečenou skorotchyni Sašu, což je bývalá soudkyně a otčíma Roberta, který již přes 30 let pracuje v České televizi jako vedoucí technik. Dále Tomáše, což je Robertův syn (jeho povolání jsem nestihla zaregistrovat, ale jednalo se o něco ve stavebnictví) a Martinu, jeho přítelkyni, toho času na mateřské dovolené s jejich roční ratolestí Nikolkou. Jak mi již bylo dopředu avizováno, Saša s Robertem jsou poněkud svérázní obyvatelé typického žižkovského bytu. Jak moc žižkovského jsem se měla dozvědět záhy. Jelikož mi bylo přibližně 18x řečeno "Nelekni se" a "Doufám, že se se mnou budeš dál bavit, až to uvidíš", byla jsem na návštěvu Janovy rodiny zvědavá. Víc než zvědavost ve mně však převažovala obava, abych mezi těmi úžasnými vzdělanými rodilými pražáky nespáchala nějaký ten trapas, já holka z maloměsta.

12:00

Náš očekávaný příchod. Jan má bohužel v povaze dělat vše nejdříve na poslední chvíli. Po soustavném tlaku, který jsem na něj vyvíjela nápadně i nenápadně, o 30 minut později, skutečně vyrážíme.

12:40

Cestou sháníme řapíkatý celer do předkrmu, krevetového koktejlu, leč marně. Přesto to ve mně vzbuzuje důvěru a úctu ke kulinářskému umění Saši skorotchyně. Dříve jsem existenci řapíkatého celeru zaznamenávala jen matně. Předkrm krevetový koktejl zní velice slibně. Podpaží nesu kýtu divokého selete, prý si ho rádi uvaří. Maminka mi ho dovezla do Prahy 10 kg, proto vesele rozdávám. Třeba mi s jeho úpravou Saša poradí.

13:00

Náš skutečný příchod. Po výstupu pěti pater jsem lehce zrůžověla. Po prvotním šoku z bytu jsem těžce zrudla. Těžko říct, zda-li šokem, či smradem, který mě již na prahu bytu, zákeřně podrazil v kolenou. Saša skorotchyně vychází z pokoje zatím neupravená, v obláčcích prachu jsem jí měla problém rozeznat. Prý do osmi hodin ráno dělala pštrosa. Nejprve jsem si myslela, že celou noc strkala hlavu do písku, než mi došlo, že tím myslí pečení husokachny. Rozhlížím se po bytě a snažím se vypadat nad věcí. Nevím, zda jsem se ocitla ve skanzenu, kde se mi snaží podat komplexní obraz lidové kultury z přelomu 19. a 20. století, nebo jsou jen takový bordeláři.

13:30

Došlo mi, že jsou opravdu jen takoví bordeláři, a že to kolem, se skutečně děje.

14:00

Můj názor na skanzen se mění. Nyní mám pocit, že někdo, kdo žil za 1. republiky na půdě zemřel a nyní jsme odhalili jeho pozůstalost. Saša skorotchyně (dále jen Saša) jde pro předkrm. Mám hlad, ale vnímám ho jen jakoby zdálky, protože šok z bytu stále neustupuje. Robert se omlouvá, že nemají moc uklizeno, Saša měla před rokem úraz obou ramen a od té doby neuklízela. On prý 2x vysával.

14:30

Saša se ztratila. Nejspíš mezi krabicemi, které jsou všude. Díky nim není skoro vidět staré původní tapety, ani zbytek nábytku. Kromě dvou koček, které žijí v kuchyni je zde původní všechno. Saša se našla, přinesla tác s cukrovím a položila ho na starý sekretář na druhý konec místnosti. Prý to není proto, že by mi snad nechtěla nabídnout, ale dala ho tam schválně, aby z něj nespadl ledabyle přehozený ubrus.

14:45

Robert jde hledat Sašu, která je opět k nenalezení. Jan jde hledat Roberta, který se ztratil při hledání Saši. Má obavy, že se ztratil do špajzky s alkoholem. Konečně jsem osaměla a mohu dát průchod svým emocím. Můj obličej se ze zdvořilého úsměvu mění na vyděšenou grimasu. Pták v kleci u okna, který se doposud nehnul, a proto jsem ho podezírala z toho, že je plyšový, mě zaregistroval a vyděšeně sebou škubl.

15:00

Přijíždí Martina, Tomáš a Nikolka. Zdá se, že jsou šokuvzdorní a chovají se naprosto normálně. Mám velký hlad, ale potom, co u stolu před zraky všech vyndává Martina své vnady za účelem nakojení Nikolky, zbytky chuti mě opouští. Robert fascinovaně přihlíží, pták v kleci se konečně uklidnil.

15:30

Saša se našla, zapomněla, pro co šla a záhy se vrací i s předkrmem. Jan si mě soucitně prohlíží a jde se podívat, zda ve špajzce nezbyl nějaký alkohol. Robert jde dělat knedlíky z pytlíku. Krevetový koktejl byl krutý vtip na téma krabí tyčinky s majonézou. Mám chuť si vzít svého divokého pašíka zpátky.

16:00

Jan se vrací, zapomněl, pro co šel a jde zpátky pro víno. Podává se pštros. Na talíři jsem zaznamenala čtyři zdrclé knedlíky z prášku, sto gramů pštrosa, hromadu zelí a dvanáct kočičích chlupů různých barev, nepravidelně rozmístěných. Ujídám navzdory hladu distingovaně až rozvážně. Robert se omlouvá, že se mu nepodařilo narazit sud s pivem, místo toho sud jaksi explodoval a vypláchl kočkám pelech. Víno se mi bohužel nedaří pít tak distingovaně, jako konzumovat pštrosa. Piji rychle, skoro bych řekla, až hystericky.

16:30

Chválím Saše pštrosa. S dojetím mi tiskne ruku a říká, že mám dobré srdce.

17:00

Začíná se mi chtít na wc, ale bojím se. Saša se konečně ocitla ve správné místnosti a vypráví veselou historku o tom, jak kdysi soudila hluchoněmou prostitutku.

17:10

Jdu na wc. Bojím se stále, ale již to nemohu vydržet. Jdu za výparem amoniaku. Poté, co se ocitám na chodbě, tápu kam zalézt do koupelny. Po náhodném otevření jedné z místností se mi naskýtá příležitost vidět pokoj přeplněný hadry do výše ramen dospělého muže. Po nalezení koupelny si v první chvíli nejsem jistá, zda-li nejsem v kuchyni. Všude jsou kočičí chlupy a to, co se jevilo býti ledničkou je pračka, na které je naházené špinavé nádobí.

17:15

Jan se ztratil. Saša se mě ptá, zda se stále tak hodně sprchuje. Když prý bydlel u nich, dopláceli na vodě 9 000 Kč. Robert si odfrknul a vyvrací to s tím, že to bylo spíš 20 000 Kč.

17:30

Jan se vrátil, šel si jen zakouřit na balkón v mezipatře. Mám chuť jít taky. Jdeme si rozdávat dárky. Saša mi namísto kosmetiky, kterou mi po Janovi poslala minule, dala novou s tím, že tamta byla prošlá.

18:00

Saša servíruje dort (naštěstí koupený). Ptá se, kdo bude chtít jakou kávu. Neodpovídám. Jednak kávu nepiji a hlavně sním o tom, jak na svátky jezdíme k tetě, kde je pravá jihočeská žranice a já tam, asi poprvé v životě, nejsem.

18:45

Káva zatím nedorazila, navzdory tomu, že se Saša stihla dvakrát ztratit. Tomáš, Martina a Nikolka odjíždějí. Saša je chlácholí s tím, že kafe už si dají doma. Ulevilo se mi, že další kojení nebude. Obzvlášť proto, že prý došlo mléko.

19:00

Sbíráme se k odchodu. Saša si mě vezme stranou a důvěrně mi vysvětluje, že děti nemohou za svoje rodiče. Vzhledem k tomu, že je nahluchlá, slyší to i v patře pod námi.

19:10

Konečně jsme vyšli ven. Nechci se rouhat, ale vzpomněla jsem si na těžce nemocné, kteří se vždy ptají: "Proč zrovna já?"