Utal

Nevíte, kdo je to Utal? Nevadí. Po následujících řádcích to pochopíte.

Byl svěží letní den, když jsem se ocitla mezi nočními službami. Ačkoli jsem měla v lednici kuřecí maso a grenaille, přítel projevil touhu po poznání občerstvení v obchodním domě nedaleko našeho bydliště. Protože jsem neměla chuť na fastfood, usedli jsme v italské restauraci.

Poslední dobou jsem si všimla, že mám chorobnou touhu po všem italském. Asi jsem se během léta příliš často koukala na film Slunce, seno, erotika. Ať je to, jak chce, italská móda, recepty, počasí a vše italské se mi zdálo najednou nějak přitažlivější než to, co znám.

Sotva jsme usedli, ujal se nás mladý číšník. Ačkoli jsem zastáncem výroku, že muž má imponovat, žena inspirovat, neuniklo mému vyhládlému oku, že se jedná o nadmíru atraktivního mladého muže. Zaregistroval to i můj přítel, který poznamenal, že obsluha má velmi vyvinutá ramena, silné paže a štíhlý pas. Možná to zaznamenal i díky tomu, že jsem číšníka pozorovala s vyplazeným jazykem podobně jako Paolo Villaggio ve svých filmech, kde jeho IQ napovídá úrovni WC.

Po podrobnějším průzkumu jsem zaznamenala, že náš číšník má bujnou kštici, bezchybný chrup a po podniku zmateně až roztomile pobíhá. Jeho nohy byly dlouhé rovné a štíhlé. Když přítel viděl hbitého číšníka, suše poznamenal, že to rozhodně nemůže být Čech. Jelikož číšník nerozuměl dobře česky, přišel si k nám překontrolovat objednávku, kterou jsem mu ochotně zopakovala. Měla jsem čas si povšimnout, že má hladké tváře, na které se nenápadně dere namodralý odstín vousů (takový ten, který vidíte jen ve filmech) a není zdejší.

Chichotala jsem se jako čtrnáctka po lobotomii a přítele jsem přiměla k tomu, aby se číšníka při placení zeptal odkud pochází. Já jsem byla rozhodně pro Itálii, přítel byl pro Turecko. To jsem ale rezolutně vyvracela. V hlavě se mi odehrával romantický příběh o tom, jak Ital vonící mládím a mořem, dorazil z Milána, aby mi v Praze mohl naservírovat kuřecí prsíčko. Po chvíli napětí z našeho číšníka vypadlo, že nepochází ani z Itálie, ani z Turecka, nýbrž z Ukrajiny.

A pryč byly mé naděje. Přítel mě vítězoslavně poplácal po rameni se slovy: "Vítej do reality, život je jedna velká iluze. Můžeš být ráda za malýho plešatýho Čecha!"

Vše jsem vyprávěla dceři mého přítele, která má 13 let a má evidentně více rozumu než já. Vědoucně pravila: "No jo no. Byl to takovej Utal!"

Zajímavé je, že čím častěji jsem svojí historku vyprávěla, tím byl číšník mladší, vyšší a hezčí. Nevěříte? Já vás do té restaurace vezmu!