Tak ty už nepi!

Nejspíš znáte ten vtip: Sedí takhle rodinka u stolu a otec povídá: "Koupím prase, bude zabijačka, uděláme klobásky, jitrničky..." Vzápětí se napřáhne a vrazí synovi takovou facku až spadne ze židle. Manželka na to: "Co to proboha děláš? Proč ho biješ?" Otec na to: "Už ho vidím, debila, jak to žere bez chleba..."

Tak takhle si někdy připadám, když s přítelem jedeme na nějakou oslavu. Naposledy to byly čarodějnice. Několikrát mi bylo zdůrazněno, že nesmím pít alkohol, protože beru antibiotika, jako by nestačilo, že mi to hlásil mobil po 12 hodinách. Když jsem si chtěla cucnout maličko piva, tvářil se, že se ráno probudím s cirhózou.

Jindy vede sáhodlouhé monology o tom, že ho nenechám vyspat a budu hlučet celá vilná v hodině dvanácté. No, já si na nic takového nepamatuji. Tak dlouho mi omílá ať nepiju, že slabší povaha by se zvedla a šla se opít do první hospody. Naproti tomu si ho živě vybavuji, jak se v podroušeném stavu na někoho zcela střízlivého zadívá rozmlženým zrakem (nebo se o to spíš pokouší) a špatnou artikulací zvolá: "Tak ty už nepi, už nepi!", a přitom výhružně šermuje prstíčkem dožadujíc se dalšího alkoholu.

Tak ráno jsem se tedy s cirhózou neprobudila. Vzbudila jsem se však na matraci v nezvyklé sestavě. Vedle sebe jsem zaznamenala přítelova 18. letého syna a divila jsem se, kde je jeho otec. Šla jsem si zapít léky a odskočit si. Při návratu jsem zjistila, že vedle juniora z druhé strany leží i jeho maminka. Docela mě překvapilo, jak jsem se dobře vyspala a všichni tři jsme se pěkně vešli na matraci. Nikdo ani nechrápal, ačkoli tím oba v minulosti opakovaně vyhrožovali.

Přítel, který se ukázal býti špatným prorokem šel spát v 7 ráno na hlavní nádraží. Procitnul na 2. nástupišti jen s jednou nožičkou. Nádraží naštěstí bylo od vláčka Tomáše v dětském pokoji a nožička mu chyběla bohudík jen od brýlí.

Přítel dodává, že skutečnost, že mi do postele přivedl svého syna i s jeho exmanželkou nevypovídá nic o tom, že by snad byli zvrhlá rodina. Je naopak ctnostný a ohleduplný a chtěl mě nechat vyspat, což mě po 7 hodině ranní skutečně nechal. Jindy mě od 7 ráno budí, že musíme jet, přičemž ostatní ještě spí a počítají s námi na oběd.

No, jsem ráda, že přítel takto vytrvale celou noc až do rána trénoval na naší brzkou návštěvu v Třinci. Neboť jak se říká – těžko na cvičišti, lehko na bojišti…