Tetování

Abych řekla pravdu, nejsem zrovna příznivcem tetování. V tomhle jsem trochu old-school, neboli stará škola. Svůj až odpor ke zdobení (v některých případech hyzdění) kůže jsem získala na praxi v nemocnici, konkrétně na kardiologickém oddělení. Když obézní kuřáci ve středním věku pravidelně vyhrnovali své rukávy, abych jim změřila tlak, současně s tím vystavovali na odiv své rozpité kotvy, mořské panny a probodnutá srdce. Poté mi prozradili, že tetování mají z intru, z lochu nebo z vojny.

Dnes se již tetování posunulo jinam. Jsou to mnohdy umělecky vyvedené plastické obrázky, které vypadají jako živé. Pro své majitele mají svou symboliku a hlubší význam, což uznávám. Když už mám mít něco na těle, tak nejen proto, že se mi ve dvaceti líbí, jak to vypadá, ale proto, že to vystihuje nějakou mojí životní filozofii, názor nebo něco pro mě opravdu důležitého.

Co mě dokáže skutečně vyděsit a mám, myslím si, oprávněné předsudky, je potetovaný obličej. Nemám tím na mysli tetování u šamanů a různých kmenů, které žijí přírodním způsobem života. Věřím, že jejich tetování mají i energetický význam. Pokud ale potkám ve střední Evropě někoho s tetováním na tak viditelném místě jako je obličej, mám obavy, že jde o jedince, který je psychicky poněkud vyšinut.

Když jsem zjistila, že přítel má na levé paži vytetovanou snovačku jedovatou, která není o moc mladší než já, štěstím jsem nezářila. Dodnes se tomuto místu vyhýbám a nedotýkám se ho. Přesto jsem příteli k narozeninám zaplatila tetování hlavy nosorožce na levé noze (toho se sem tam i dotknu).

Móda nebo ne, očkování a tetování jsou dvě věci, které svému tělu nedopřeji. Až budu chtít své tělo zkrášlit, dám si radši řízek a pivo navíc.