Svátek

Dnes, 8.4. jsem oslavila svátek (kdo na mě zapomněl, nemusí mít výčitky a může mi poslat milý dárek s blahopřáním dodatečně). Tento můj sváteční den bohužel nezačal tak slavnostně, jak jsem si představovala.

V dopoledním hodinách, kdy jsem se pomalu začala probírat a měnit se ze zombie opět v člověka mi přítel přišel popřát. Zvláštně se mu leskly oči. Že by ho můj svátek tak dojal se mi zdálo přehnané, ale vítala jsem pozitivní emoce v jakékoli podobě. Za chvíli ovšem vyšlo najevo, že jeden ze členů naší domácnosti nás opustil.

Napětím jsem skoro nedýchala a mimoděk jsem poslouchala, zda v kuchyni uslyším capkání všech osmi tlapek. Přítel mi po dramatické pauze sdělil, že už to oznámil Maxíkovi, kterému zvlhly jeho velké, už tak dosti lesklé oči. Prý se málem rozplakal.

Přemítala jsem, zda tlusťoch Hubert dostal infarkt, nebo pošel nudou. Omyl vážení. Kávovar byl ten významný člen, který nás opustil. Ta kysna škytla a zhasla docela. Přítel byl silně rozrušen sníženou dávkou kofeinu v krvi a trochu provinile mi nanesl, že můj sváteční den strávíme v Alze. Tam jsme se po chvíli skutečně přesunuli a kávovar odevzdaně odevzdali k reklamaci.

Náš coronový souputník vytušil, že se mu blíží konec záruky a opustil nás měsíc po ní. To ale nevěděl, že máme přikoupenou prodlouženou záruku. Jelikož už se nevyrábí, s napětím očekáváme, jak se celá situace vyvine. Ať to bude jakkoli, doufám, že do té doby všichni přežijeme, a to bez újmy na zdraví. Snad se mi potvrdí domněnka, že každý je nahraditelný.

Přítel si přál, aby tento článek nebyl zařazen do sekce humorné.