Sousedi

Vyrostla jsem ve velkém rodinném domě, což je hezké označení pro starý kamenný barák. Součástí tohoto obydlí je velká zahrada. Právě zahradami jsme sousedili s našimi sousedy a jaké to je mít opravdové sousedy, jako je měly kamarádky z paneláku jsem neznala. Vždycky mi ale přišlo super sousedy mít a moc jsem si je přála. Představovala jsem si, že když vám dojde sůl nebo potřebujete vajíčko, zaklepete na ně, pravidelně se scházíte a vzájemně si pohlídáte děti, anebo dům, když odjedete na dovolenou.

Asi se vám to zdá pěkně naivní, co? Každý je dnes rád za soukromí, když mu nikdo nekouká do talíře a ničí hluk ho neotravuje. Nebudete tomu věřit, ale poté, co jsem začala žít samostatně jsem měla na sousedy štěstí. Vysvětluji si to tím, že je ze mě cítit jakási sousedská nabuzenost (nepleťte si to s vlezlostí) a sounáležitost.

Když jsem se před necelými pěti lety přestěhovala ze Žižkova do Strašnic, byla jsem vcelku zvědavá, s kým budu sdílet patro. Přišlo mi nemyslitelné, že bych na patře, kde jsou čtyři byty, nevěděla, kdo je obývá. Po pár měsících se do vedlejšího bytu (vlastně je ten byt přes chodbu), nastěhovali tři mladí hoši, kteří mají velkou terasu hned vedle té naší. Byli jsme tedy bezprostřední terasoví sousedé. Ne snad, že bych je cíleně očumovala, ale nějak mému bystrému oku neuniklo, že mají opálené tváře, vypracovaná bříška a moravský přízvuk.

Jakmile si mého pohledu všiml přítel (řádově to byly nanosekundy), vrazil mezi terasy rákosovou zástěnu s odůvodněním, že žádné další kámoše nepotřebuje (a já už vůbec ne), že budu na terase v létě v plavkách a nehodilo by se, aby tam byli nějací mlaďoši a jediné bříško, které budu obdivovat je to jeho (chlupaté a pivní). Když po krátkém čase vyšlo najevo, že naše tři sousedy ženské nezajímají takřka vůbec, chtěl přítel rákosovou zástěnu odstranit v domnění, že nehrozí žádné nebezpečí a čest jeho samice zůstane zachována. To se ale zase nelíbilo mě. Najednou jsem já žádné další kámoše nesháněla a trochu se bála, jak si kluci potykají, až budu na noční. Rákos byl každopádně odstraněn a přátelství mohlo začít.

Jak se říká, alkohol sbližuje. Po pár litrech alkoholu jsme byli takřka jedna rodina. V létě jsme si dávali drinky, společně snídali, někdy obědvali a večeřeli. Kluci nám hlídali psy, pomáhali se stěhováním nábytku a když viděli za našimi dveřmi koš, ochotně nám ho vynesli. Měli jsme čerstvé moravské pochutiny a na oplátku jsme klukům dopřávali občerstvení, ponejvíce v podobě domoviny od třineckého kamaráda (takeho šikovného synka).

Naše vztahy výrazně posílila korona, kdy kluci trávili home office společně. To, že jim skončila polední pauza si mnohdy všimli až když jsem je na to po příchodu z práce, po sedmé večerní, jemně upozornila. Panák po obědě se stal denním rituálem a prázdné flašky nebylo už kam vynášet, protože kontejner na tříděný odpad byl neustále beznadějně plný (nejen naší vinou). Přítel svojí nucenou osamělost dovedl k dokonalosti tím, že pomocí nově zakoupeného dronu rozvážel malé panáky po vnitrobloku a seznamoval se tak s dalšími sousedy.

Když období teras pominulo, přesunulo se naše utužování vztahů na chodbu, kam jsme si každý donesl něco dobrého. Abychom nikoho svým hovorem/hlukem nerušili, pozvali jsme i širší obyvatelstvo domu. Když jsem mizela na noční, kluci oslavovali kdeco. Např. mojí atestaci. Když jsem se vrátila ráno z práce a viděla následky slavení, bylo mi jasné, že to musela být moc krásná oslava, škoda jen, že já na ní nebyla. Když se před pár měsíci jeden ze sousedů odstěhoval, bylo nám to s přítelem líto. Na druhou stranu nám to možná zachránilo játra.

Mít přátele je skvělé, ale mnohdy s nimi nejste v tak úzkém kontaktu jako s kolegy nebo sousedy. Jakkoli mám ve velké oblibě film Zítra to roztočíme, drahoušku...!, jsem ráda, že vím, jaké to je, mít skvělé sousedy.

Na žádost mého přítele uvádím, že jeho pivní břich, je teprve ve vývinu a nejedná se o žádný pivní mozol (k tomuto datu).