První dojem a pracovní přátelství

Když jsem byla malá (nechci napsat mladá, protože to si chci připadat ještě pár let), rodiče mi často v dobré víře udíleli rady do života, které by byly aplikovatelné do středověku. Například: nemysli si, že na tebe bude někdo zvědavej! No, asi vím, jak to mysleli (a nepochybuji, že dobře), ale musím s nimi nesouhlasit.

Ať jsem přišla kamkoli jako nová, vždy na mě byli zvědaví. Co umím, jak vypadám, kde bydlím, jestli jsem svobodná atd. Všichni vás hodnotí a čekají, co z vás vypadne. V tomto očekávání někam přijdete, hnutím osudu vypadáte hůř než obvykle, něco nesrozumitelně blekotáte a pronesete pár vtipů, které jsou tak geniální, že se jim smějete jen vy. Jak udělat skvělý první dojem? Tak to by mě také zajímalo. Ale jak udělat špatný, o tom bych mohla vyprávět hodiny.

Asi je nejlepší a nejjednodušší být přirozený. Přetvařovat se chvíli dokáže každý, ale dlouhodobě to možné příliš není. V krizi se totiž každý projeví. A pak se okolí diví, že ten málomluvný moula, o kterém si doposud všichni mysleli, že je to nudný hňup, umí najednou makat za dva, přijde do práce první, odchází jako poslední a ani se nediví, že mu za to nikdo nepoděkoval. Naproti tomu oblíbená kolegyně, která je kámoška se všemi, najednou někam chvátá, je objednaná každý týden buď na vlasy, řasy, nehty, nebo úpravu jiných adnex (až máte pochybnosti, zda je to ještě vůbec člověk nebo už jiný živočišný druh) a neudělá ani to nejnutnější. Když jsou důvody pozdních příchodů a časných odchodů přijímány okolím nesouhlasně, vytasí lidé často děti. Mám nemocnou dceru, syna, oba, i manžela, psa, kočku a papouška. Každý byl někdy nemocný to je jasné, ale používat to jako výmluvu, obzvláště u dětí, je pěkná podpásovka.

Na první dojem by se mělo i nemělo dát. Mělo v tom smyslu, jaký pocit jste z dotyčného měli, protože instinkty vás neklamou. Však názor si taky nemusíte utvořit hned, může to trvat několik hodin a dnů nebo i déle a může se změnit. Takže proč podléhat prvnímu dojmu? Na druhou stranu vše se může zdát být skvělé, ale něco vám na dotyčném prostě nesedí. Jedna věc je, když dotyčný třeba nemá den a zrovna působí hůř než obvykle. Nervozita taky udělá svoje. Pak jsou ale lidé, kteří umí udělat skvělý první dojem. Hned v úvodu si z vás udělají kámošku a pak po vás pořád něco chtějí a něco potřebují. Ale odmítněte, když jste kamarádi, že jo? To byste byla pěkná mrcha, co nechá kolegyni (a co hůř - kamarádku!) ve štychu. Že vy jste ve štychu už nějakou dobu tyhle kámoše už zas tak moc netankuje. Takovou kámošku můžete dobře poznat taky podle toho, že jakmile odejdete vy nebo ona do jiné práce (nebo na mateřskou, nechci psát dovolenou), už o ní neuslyšíte.

Takže co já čekám od nově příchozího kolegy? Vůbec nic. Nechodím se do práce kámošit, ale pracovat. To ale neznamená, že se nesnažím k nováčkům chovat vstřícně. Někdy víc než být přehnaně milý, je lepší být profesionální a asertivní. Když vás pak totiž nedejbože povýší, budete poslouchat, jak jste narostli (bodejť by ne, když teď máte daleko větší zodpovědnost) a už s vámi není žádná legrace (děláte práci, o které oni nemají ani tušení a na srandu nemáte čas). A pak po svých kamarádech něco chtějte. S někým se dobře pracuje, ale do hospody byste s ním nešli a naopak. To, že s někým v práci trávíte více času, než se svými skutečnými přáteli z vašich kolegů ještě opravdové přátele nedělá.

V práci jsem však kamarádku našla, pracovalo se s ní skvěle, v hospodě se s ní také posedět dalo a letos jsem jí byla na svatbě za svědka. Takže proč ne? Člověk by ale měl brát s rezervou, co je povrchní pracovní přátelství a co je přátelství opravdové. Když si z vašich rodinných problémů pak dělají legraci zaměstnanci podniku, které ani neznáte jménem, není to nic příjemného.