Práce vs. studium

Když jsem ve 24 letech začala pracovat, zdálo se mi to celé nějaké divné. Pořád jsem si nepřipadala dostatečně zralá na to, abych šla po práci s kolegyní na kafe, tam probrala naše manžílky a doma uvařila dětem večeři jako dospělé ženy. Spíše jsem se pořád cítila na to, hodit po škole batoh k posteli, svalit se do ní, otevřít si s holkama Sklepmistra a začít psát seminárku. Když tedy došlo k nevyhnutelnému a obávanému dni zakončení mých studií, vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Jo a vím, že někdo pracuje od 18 let a určitě se mi ozve někdo, kdo pracuje už od 15 let (nepočítám brigády)! Možná se najdou i tací kteří ráno odvedli mámu a tátu do práce, nasedli na kolo a odjeli do mikrojeslí.

Když jsem se poprvé odvedla do práce já, připadala jsem si tam jako někde na praxi (to mi potvrdila i moje kamarádka a spolupracovnice v jedné osobě), a že přece takhle nemůžu žít do konce života! Najednou jsem byla obklopena lidmi různého věku, byla jsem tam nejmladší, a tudíž na konci potravního řetězce. První půlrok jsem si na školu vzpomněla každý den. Další dva roky už jsem sice při vzpomínce na studium na krajíčku neměla, ale stesk po kamarádech, zážitcích a studentském životě pro mě byl pořád silný. A někdy je ještě dnes (částečně mě z toho však vyvedlo učení se na atestaci při práci).

Postupně jsem si ale zvykla, že není přednáškové období, zkouškové období a volno až do podzimu, ale ranní, denní, noční služba a občas taky volno nebo nějaká ta dovolená. Pamatuji si, že první dva měsíce jsem byla neskutečně unavená, po práci jsem si šla rovnou lehnout a nechápala jsem, jak ostatní zvládají něco i poté, co jim skončí směna. Musela jsem si zkrátka zvyknout na nový režim. Strašně mi chyběl pocit učení se a čerpání nových vědomostí. To časem opadlo, protože v práci jsem se zpočátku učila něco nového každý den. Postupem však přišla rutina, někdy i nuda. Čím větší rutinu jsem zažívala, tím více peněz jsem pobírala. Únava už taky nebyla taková, už jsem si zvykla na nové město, činnosti, prostředí v práci a jiné lidi, kterým se nemůžu vyhnout jako ve škole, když mě štvou, ale musím s nimi spolupracovat.

Nakonec jsem zjistila, že chodit do práce má i své výhody. Mám alespoň peníze, domů jdu s čistou hlavou, nemusím chodit pořád někam na praxi a dělat tam nejhorší práce a ke všemu zadarmo, nemusím si pořád cpát do hlavy nové a nové informace do zblbnutí a domů jezdit jen na víkend.

Ono studium také není jen o slavení zkoušek, spoustě času a užívání si mládí za peníze rodičů, jak si mnozí myslí. Realita je spíš taková, že jíte čínské polívky, dojíždíte několik hodin stovky kilometrů, stresujete se ze zkoušek, kvůli kterým trávíte hodiny a dny nad učením a vše kupujete ve výprodeji. Přítele vidíte jen o víkendech, a to ještě ne vždy, pokud studujete v jiném městě a když vám nevyjde rozvrh, můžete mít taky výuku od rána do večera.

Všechno má svoje a vše má svůj čas. Když je člověk mladý a má možnosti, je určitě s výhodou studovat, než to dohánět při práci, dětech, apod. To už není taková radost, ale jen starost a někdy i čirá hrůza. Ono jen mít děti a chodit do práce, nebo studovat a chodit do práce je náročné, ale mít děti, práci i školu nelze dělat tak, aby se něco neošidilo a nedělalo napůl plynu.

Když jsem studovala, pořád jsem si říkala, proč se o studiu říká, že je to nejlepší období v životě? Realita je taková, že být studentem je celkem naprd, ale když zjistíte, že po škole to mnohdy v práci stojí za ještě větší kulový, tak si na to pocení u zkoušek ještě rádi vzpomenete. Tak proč si studiem neprodloužit mládí? Pracovat budete celý život, tak proč ne s vyšší kvalifikací a za víc peněz? Jak už jednou začnete pracovat, mozek si zvykne na jiný režim a přísun peněz a do školních lavic se vrací těžko...

Studentům zdar a pracujícím jakbysmet (obzvláště těm, kteří pracují dnes, na svátek práce)!