Pomluvy

"Co je šeptem, to je čertem."

"Na každém šprochu pravdy trochu."

- česká přísloví

"Pomlouváním ostatních se stáváš lepším pouze ve svých očích."

- neznámý autor

Proč se lidé tolik starají o druhé, všímají si věcí, do kterých by jim nemělo nic být a neustále něco posuzují, kritizují a komentují? Důvodů je celá řada.

Všímáním si ostatních hezky odvádíme pozornost sami od sebe a najednou nejsme my ti špatní. Je nám hned líp když vidíme, že ostatní jsou na tom stejně blbě nebo i hůř než my.

Někteří mají vysloveně radost, pokud mohou někam přinést exkluzivní informaci (neboli teplý drb) a být tím zvěstovatelem, který má privilegium vědět něco víc a dřív než ostatní. Své okolí pak po kratším přemlouvání poctí svým věděním a zasvětí je do "reality".

Pak jsou i tací, kteří mají málo své práce a krátí si dlouhou chvíli tím, že přikládají důraz takovým věcem, které si ve skutečnosti žádnou pozornost ani nezaslouží.

Jsou ale i lidé, kteří mají takovou osobnost, že musí občas někde spáchat nějaké to drama, aby bylo o čem (a hlavně o kom) mluvit. Určitě každý z nás nějakou takovou klevetivou sousedku, tetu, nebo kolegyni zná. A naprostá většina z nás se tak i párkrát v životě zachovala. Kdo není takovými emocemi dostatečně saturován vynahradí si to pomocí nějakého filmu, seriálu, anebo knihy, kde se emoce točí jako na kolotoči.

Velice se mi líbí trilogie Slunce, seno. Tam můžeme vidět jak závist a pomluvy hýbou danou společností. Vlastně je úplně jedno co je pravda nebo ne, jakmile tomu věří ostatní, jako by to pravda byla. Kdo žije nebo žil na vesnici je asi více zvyklý na to být někomu neustále na očích a řešit co, kdo, kde, jak a s kým. Ne snad, že ve městech by byli lidé ryzejšího charakteru, ale neznají se tak dobře.

Také se často neubráním konstatování na nějakou osobu nebo situaci. Třeba když někoho přistihnu při lži, odfláknutí nějaké práce nebo nedodržení slibu pěkně si zahartusím. Samozřejmě mám v tu chvíli pocit, že pouze já jsem ta upřímná, pracovitá a důsledná. A to jen do chvíle, než přijde někdo ještě ctnostnější, abych posléze zjistila, že je to spíš jen můj dojem.

Ošklivými pomluvami můžeme někomu zničit pověst nebo i život. Ve větším měřítku je to trestným činem. Ulevit si po práci je něco jiného, než poslouchat ničím nepodložené zkazky, nebo jim věřit a šířit je dál.

Asi si všichni vzpomeneme, jak v dětství vypadala hra na tichou poštu. Někdo si něco přidá, někdo si něco ubere a nakonec se nestačíte divit. Občas se najde i takový hledač pravdy, který k vám bez bázně a hany přistoupí a rovnou se vás zeptá na to, jak to celé bylo.

Takto jsem byla překvapená, když mi několik kolegů nezávisle na sobě sdělilo, že nesnáším jiného svého kolegu, protože maskuji to, že ho ve skutečnosti od začátku miluji. Někdy je snazší pro daného člověka věřit něčemu takovému než si přiznat pravdu. Skutečností je, že kolegu jsem nikdy nemilovala a své antipatie jsem mu dávala najevo kvůli jeho (ne)pracovní morálce a (ne)společenskému chování. To, že vypadá více než odpudivě už je jen třešničkou na dortu. Když jsem to slyšela poprvé, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. To, co se zdálo býti pomluvou, bylo jen možná zbožným přáním údajně milovaného a ve skutečnosti neoblíbeného kolegy.

Nechci se teď zastávat pomlouvačů, ale pokud někam přijdete noví a 9 z 10 lidí (a ten desátý se bojí něco říct) o někom tvrdí ať si na určitého člověka dáte pozor, docela se vyplatí to alespoň zvážit, zda na tom něco nebude. Když se totiž o někom obecně tvrdí, že je to naprosté hovado většinou je takové přízvisko oprávněné. Pokud ale něco tvrdí 1 z 10 lidí, je to spíš jen problém toho jednotlivce, který je často konfliktní sám o sobě.

Z pomluv jako takových netřeba si něco dělat. Kdo vás zná tak ví, jací jste a kdo vás nezná, tak ho stejně o ničem nepřesvědčíte. Nakonec je vždy nejlepší udělat si vlastní úsudek sám.