Peníze

"Chceš-li se něčeho zbavit, někomu to půjč."

"Nechceš-li někoho dlouho vidět, půjč mu peníze."

"Pořádek dělá přátele."

- lidová moudra

Peníze mě nikdy moc nezajímaly. Dokud bylo za co jíst a bydlet, nepřipadalo mi moc důležité, jestli mám v peněžence dvě stovky nebo o pár korun navíc. Stejně tam za dob mých studií víc nebylo. Podobně je tomu i dnes, když platím kartou, kde to jen jde.

Jako student jsem 5 let žila z peněz od rodičů (5500 Kč měsíčně), ubytovacího stipendia (450-750 Kč měsíčně) a prospěchového stipendia (800 Kč měsíčně). Přes léto jsem měla brigádu a dodnes se podivuji nad tím, jak jsem krásně dokázala vyžít ze zlevněných potravin, které měl brzy postihnout konec spotřební lhůty.

Taková ošklivá pomluva o penězích je, že kazí charakter. Opravila bych toto tvrzení na to, že spíše pomáhají charakter projevit. Obvykle tak, že se z miliardářů stávají znudění alkoholici nebo feťáci, kteří neví coby a nakonec skončí jako (duchem) nejchudší ze všech, přičemž se v některých případech chovají hůř než zvířata. Je to totiž velké lákadlo.

Když někdo přijde k astronomické sumě jako slepý k houslím, většinou mu z toho "přeskočí" a časem nemá nic, protože s energií peněz neumí zacházet. Za to ale samotné peníze nemohou, jsou pouhým nástrojem v ruce malého dítěte, které si za velký obnos koupí nesmysly, protože mu chybí finanční gramotnost a musí každému ukázat, "že na to má".

Pokud někdo opravdu velkým bohatstvím oplývá, bývá často nazýván lakomcem. Takových lidí se musím zastat. Představte si, že roky tvrdě dřete, vyděláváte majlant a pak jdete např. na sraz spolužáků ze střední. Všichni ví, že peníze máte a tak automaticky očekávají, že vše zaplatíte. Oni peníze nemají a třeba se ani nepřičinili, aby je měli. Proč by je tedy někdo měl sponzorovat? Kdyby takto na bohatého nešťastníka pohlížel každý, nic by za chvíli neměl. Proto se příliš nedivím, když se bohatí stýkají s bohatými, alespoň vědí, že ostatním nejde o jejich peníze, když mají dost svých. Natáhnout ruku dokáže totiž kdekdo.

Obdivuji muže, o kterém jsem slyšela, že odevzdal svůj občanský průkaz, čímž odmítl být občanem státu, odstěhoval se do lesa a žije z toho, co si vypěstuje. Osvobodil se od všeho hmotného a peníze k životu vůbec nepotřebuje. Akorát nevím, kdo by ho ošetřil v případě nemoci, když si coby neobčan nemusí platit zdravotní a sociální. Žijeme bohužel ve společnosti, kde peníze hýbou světem. Směnný obchod možná někde funguje, ale peníze hrají prim.

Ještě bych v souvislosti s tímto tématem ráda zmínila fenomén zvaný zlatokopky. Ne každá žena, která si vezme bohatého muže se dá považovat za zlatokopku. Ačkoli je tak jejich okolí často (mnohdy neprávem) bere.

Vezměme si to historicky: muž, který se o svůj rod nedokázal hmotně postarat, vyhynul. Žena, která si pořídila rodinu s nemakačenkem s lachtaní chorobou v podstatě ohrozila svým špatným výběrem život svůj i vlastních dětí. Tudíž je pochopitelné, že schopnost zaopatřit své blízké je důležitá. Naštěstí žijeme v době, kdy ženy mohou být finančně nezávislé a muže k tomu nepotřebují. Kdybych ale před sebou měla muže, který je zadlužený a vedle něj by byl naprosto identický muž, který je bohatý, hádejte, kterého bych si asi tak vybrala. Myslím si, že v dnešní době se toho po mužích oproti ženám moc nechce, tak ať svojí rodinu dokáží zabezpečit, když už si jí pořídili.

Celkem se podivuji, když nějaký chytrolín, který si umí vydělat jen na pivo a cigarety vykřikuje, že ženským jde jen o peníze. Nemá zaplacené zdravotní, sociální, na kafe se nechá pozvat od ženy na mateřské dovolené, ale všechny jsou podle něj zlatokopky. Tak takový je s prominutím vůl nevhodný k reprodukci. Žena, která s takovým mužem založí rodinu nebo se od něj nechá ožebračit má můj despekt asi jako někdo, kdo si dobrovolně pořídí dítě s narkomanem, alkoholikem nebo násilníkem. V tom případě i nefalšovaná zlatokopka s umělými vlasy, řasy, nehty a poprsím je z mého pohledu rozumnější, když užene vetchého, leč prachatého staříka ve snaze zachování linie rodu (nebo spíš životního standardu). Jsou to zkrátka profesionálky, které nabízí něco za něco. Ono mít se špatně není žádná ctnost, ale někdy prostě jen blbost.

Jednou jsem si jako zlatokopka připadala. Bylo to před pár lety, když jsme byli s přítelem v centru. Měla jsem červené upnuté tričko, černý pletený kardigan a džegíny z Lidlu. Nějaký kolemjdoucí se na mě podíval, pak na mého přítele, opět na mě a na něj a pronesl: "Hmm, ty asi musíš bejt bohatej!" Můj přítel sice je o pár let starší než já, ale na takový typ vztahu nemáme dostatečný věkový rozdíl a přebytek financí na plastického chirurga. Ale musím uznat, že mi tato urážka (nebo co to mělo být) nakonec docela polichotila.

Závěrem mohu dodat jen to, že jsem šťastná, že se uživím sama a muže k tomu nepotřebuji. Peníze nám dávají možnosti (v některých případech i svobodu), ale i zodpovědnost a je jen na každém z nás, za co je utratíme a jak je využijeme.