Partnerství

Nedávno mě překvapivě v jednom seriálu zaujala věta o partnerství. Manželé se o něčem hádali a poté to žena utnula následujícími slovy: "Vítej v manželství, partnerství je o tom rozdělit si úkoly." Nevím jak vy, ale já s tím nemohu nesouhlasit.

Většina písní o lásce popisuje buď tu fázi, kdy jsme pod vlivem hormonů a jakési chemické směsi, která z nás dělá závisláky na objektu naší touhy, nebo o srdceryvných rozchodech. Podobně jsou na tom i filmy, které šťastně končí honosnou svatbou. Ano - končí. O šedi, nudě a realitě všedního dne už se tolik nezpívá a netočí, protože se na to tak dobře nekouká.

Jak by asi pokračovaly tyto láskyplné příběhy? Nejspíš bychom mohli sledovat to, jak si ženy v jednom kuse stěžují na to, jak si mohly vzít takového nezodpovědného líného plešatícího vola, který s ničím nepomůže. Dále bychom mohli vidět, jak jsou muži otrávení z pracovního stresu, domácí nepohody, z toho, jak ženy po dětech tloustnou a jediné, co je zajímá jsou děti a uklízení, přičemž legrace (a sexu) je čím dál míň.

Zkrátka jsme obětmi evoluce, která nás v úvodu takto oblbne a po rozmnožení není důvod společně se navzájem trápit dalších 30, 40 nebo 50 let. Ale když už máme ty společné děti, majetky, zážitky a skoro žádnou chuť něco měnit, tak co nám zbývá než to spolu nějak doklepat.

V dalších příbězích můžeme sledovat různé shody, neshody, rozchody a rozvody, návraty, druhé šance, další ztráty a tak pořád dokola. V lepším případě následuje méně vášní, více stability, klidu a pro někoho i nudy, kde už nehrají prim naše nižší pudy.

Co si z toho vzít? Asi to, že je fajn, když je vám s někým dobře v jakékoli fázi vztahu. Člověk rád vzpomíná na ty extatické začátky, ocení, když se má o koho opřít, když se děje život a vše, co k němu patří a pokud dojde na konec vztahu, tak to brát důstojně a tak, jak to je. Nakonec je stejně nejdůležitější mít co možná nejlepší vztah sám k sobě, protože od toho se odvíjí i vztahy k našemu okolí. Přehnaným lpěním a očekáváním nastane po čase obvykle zklamání.

Na začátku nás k sobě většinou přitáhnou vzájemné sympatie a sexuální energie. Je normální, že ta časem může polevit, ale sympatie by měly zůstat. Stejně tak laskavost, úcta a radost být s naším partnerem. Nikdo není dokonalý a pokud na druhého jen nadáváme, nadáváme tím vlastně i sami sobě. Protože král má královnu, princ má princeznu a vůl...doplňte si sami.