On je takovej hodnej

Proč být hodný není vždy to nejlepší? Teď to může vypadat, že popouzím k něčemu negativnímu a nemorálnímu, ale vězte, není tomu tak. Když si vzpomenu na to, jak se mi v minulosti snažil někdo někoho popsat a líčil mi ho v nejlepším úmyslu slovy: "On je takovej hodnej," já jsem slyšela: "Je to přihlouplej moula, kterýmu je všechno jedno."

Znám hodně žen (a pár mužů), kteří jsou tak hodní, ochotní a tak moc rádi by každému pomohli, že páchají dobro i tam, kde ho vůbec není potřeba. Např. vměšovat se do sporu cizích lidí se sice můžete, ale nejspíš ho vyřešíte jedině tak, že se ti dva rozhádaní vrhnou na vás a tím pádem se udobří.

Podobně jsou na tom chroničtí pomahači, kteří vnucují svoje nevyžádané rady kudy chodí a pak se diví, že jim nikdo není vděčný. Když někomu chcete poskytnout pomoc, je to vaše rozhodnutí, nikoli vaše povinnost.

Někteří lidé zkrátka potřebují určitou zkušenost. Tím, že někomu pomůžete mu ve finále můžete spíš uškodit. Dotyčný totiž patřičnou zkušenost nezíská a může se příště spoléhat na pomoc okolí, namísto toho, aby se snažil sám. Pokud pomáháte jen proto, aby vám byl někdo vděčný a zavázaný, určitě se nejedná o dobrý skutek. Vlastně tím jen ukazujete, že vy jste ten skvělý a ten co vaší pomoc potřebuje na to nestačí. A o to přesně může v dané lekci jít. Zkoušený má možná přijít na to, že dokáže daleko víc, než si myslí. Ale někdo mu chce pořád pomáhat a nechce mu dovolit, aby si na něco přišel sám.

Radit a pomáhat člověk může v následujících případech:

1) mám daného člověka rád a pomáhám mu proto, že chci, a ne proto, že jsem vydírán, obtěžován, manipulován

2) k udílení rad jsem explicitně vyzván

3) pomocí jinému neublížím sám sobě nebo většímu počtu lidí, než je ten, kdo pomoc potřebuje

4) pomůžu tak, aby si dotyčný příště byl schopen pomoci sám

Chroničtí pomahači se často vyznačují tím, že by pomohli každému, jenom ne sami sobě. Nejhorší na tom je, že ostatní si na to časem zvyknou, považují to za samozřejmost a myslí si, že "už jste prostě taková (hodná - blbá!)". Velice se pak diví, když se zhroutíte, protože jste na konci sil a energii jste vyplýtvali na někoho, kdo si na vás druhý den ani nevzpomene.

Někdo se za masku hodného schovává proto, že neumí říct ne. V jeho případě není to, že je hodný ctnost, ale slabost. Takový slaboch má na sebe ve finále vztek, že se nechal zatáhnout do cizích problémů. Ozvat se ale neumí. Co ale umí je pomlouvat a všude okolo roznášet naštvané poznámky, co že to po něm zase někdo chce, a že mu to není blbé. A proč by to někomu mělo být blbé, když vy mu to dovolíte?

Pomáhat je fajn, ale člověk by to měl dělat ze srdce, ne z povinnosti a strachu, že si o něm někdo bude myslet, že je zlý. Kdo je přehnaně hodný má někdy problém se sebeúctou a nechá si vše líbit, protože si neumí vymezit hranice. Odtud asi rčení, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Být hodný je skvělé, ale má to být z mého pocitu a rozhodnutí, že takový chci být, nikoli proto, že jsem srab a nic jiného mi nezbývá. A mějte na paměti, že hodný se nemá rovnat tomu být slabý nebo blbý.