Nebuďte pštros

Častá odpověď na otázku, co rádi děláte je: spím. To nechápu. Já spánek nesnáším a je to ta nejotravnější aktivita dne (hned po stlaní postele, ovšem). Spánek je pro mě fádním denním (nebo spíš nočním) rituálem. Nic víc. Ve starověku ho lidé dokonce považovali za dočasnou smrt.

Nikdy nepochopím modelky, které ve dne hodinku dvě spí (prý pro krásu). V životě jsem se do krásy nevyspala. Pokud se tedy nepočítá červený obličej a nateklé oči, které nebezpečně připomínají vytřeštěného kura. Usínání je pro mě dost namáhavou činností, ale vstávání je nesrovnatelně horší. Budík si nařizuji na 6:45, abych v 7:00 mohla vstát. Obvykle totiž vstanu v 7:05 a ani to pro mě není lehké. Vyhrabu se totiž z pod peřiny a skácím se k zemi. Naštěstí mám hned u postele matraci. Obličejem se do ní zabořím a s pozadím tyčícím se ke stropu opět zalomím. V této chvíli připomínám ptáka emu více, než v kterékoli jiné situaci. Po této poněkud trapné scéně opustím matraci a lezu po čtyřech. Když dolezu ke skříni, začnu se oblékat a česat se zároveň (výsledek mého počínání můžete posoudit sami). Moje další chování je dosti zvláštní. Make-up si dávám na vlasy, řasenkou se píchám do oka... Ke všemu máme dvě andulky, které si po ránu prozpěvují (řvou). Proto mé první věty po ránu jsou: "Sklapni...oškubu tě příšero!" Po tomto zdárném začátku obvykle zjistím, že jsem vstala o hodinu dřív a konečně se jdu normálně vyspat, abych za hodinu mohla svůj ranní rituál opět zopakovat. Doufám, že teď už chápete, proč je pro mě spaní, vstávání a cokoli jiného spojené s tím, traumatizující proces. Ale teď už dobrou noc...