Naše slepice 2

Jak už bylo řečeno, jsme hrdými chovateli jihočeské drůbeže. Letos jsme však z důvodu atakování lasičkou trochu nedobrovolně snížili stavy na pouhé tři slepice již v úvodu. Musím však objektivně konstatovat, že díky snížené kvantitě se významně posílila kvalita a inteligence našich tří slepic je oproti těm předchozím výrazně vyšší.

Pro případ, že byste se někdy stali majiteli tří inteligentních slepic vám musím udělit radu: nepodceňujte je, byť je jejich mozeček o dost menší než ten váš. Až se totiž jednoho rána vzbudíte, zjistíte, že vašim slepicím začala být vaše rodná ohrádka malá. A to je právě náš případ. Slepice totiž usoudily, že život zrní-vejce-kurník je poněkud nudný a potřeboval by zpestřit. Proto se nám zcela nepochopitelným způsobem začaly pravidelně vytrácet z výběhu. Jen jsme je stačili pochytat, už zase byly pryč a na noc se záhadně do ohrádky vrátily, jako by se nechumelilo. Když tento stav setrvával několik dní a už jsme si nevěděli rady, byla jsem svědkem zajímavé události a tím pádem rozluštění celé záhady. Slepice totiž nevykonávaly žádné složité gymnastické cviky, jak jsme se do té doby domnívali. Naše dedukce, že zdolávají ohrádku byla naprosto mylná. Mohlo nám napovědět i to, že výrazné ostříhání křídel nebylo nic platné. Slepice totiž pletivo v jedné uvolněné části sprostě podlézaly! A jelikož je po letech už mírně pokroucené, vůbec jsme tuto skutečnost nezaregistrovali a tím jsme dali slepicím volnou cestu pro jejich pravidelné výlety.

A že jich nebylo málo. Jakmile slepice přičichly ke svobodě (ačkoli ptáci čich v podstatě nemají), začaly podnikat okružní cesty po celém našem malém městě. Nejprve se spokojily s návštěvou sousedových slepic, kam chodili na kus kvoku. Poté se daly do rozhrabání vedlejší zahrady s následným posetím svých exkretů v další zahradě. V poslední fázi bylo možno potkat naše slepice prakticky kdekoli, kde byl kus trávy a trochu pohodlí pro snesení vajec. K nám se chodily jen vyspat. I to však dělaly způsobem zcela neotřelým. Přikráčely na práh a zobáky zaklepaly na naše dveře. Po otevření jste mohli vidět tři slepice v řadě s tázavým pohledem, jestli už je tedy uložíte do kurníku a přitom táhle zakvokaly, ať s sebou jakože hodíte.

Nepřála bych vám vidět, jak slepice vyváděly, když jsme jim znemožnili jejich do té doby tajnou únikovou cestu. Zmateně pobíhaly kolem dokola, střídavě do sebe vrážely a nechápavě se rozhlížely. V jejich kvokání bylo možné zaznamenat výrazné známky hysterie. Byly z toho tak nervově otřesené, až jsme se báli, že přestanou snášet. Poté strávily několik dní v trudomyslnosti a útlumu. Nechtěly se udobřit dokonce ani na Velikonoce. To, co jsme totiž našli v kurníku připomínalo vejce, natož kraslici jen vzdáleně. Spíše to byl malý pokroucený žmolek ze skořápky, nepravidelně zatočený do spirály, který výsměšně ležel v kurníku.

Duševní stav našich slepic je momentálně uspokojivý. Sice již postrádají bohémskou rozpustilost, zato si však začaly vážit rodinného kurníku a dokonce i snášejí. Někdy, když v jejich kvokání slyším náznaky zármutku a v jejich slepičích tvářích zračící se volání dálek, vážně přemýšlím o tom, zda si je neupevním na vodítko a neprojdu se s nimi starou známou cestou, abych jim udělala přece jenom alespoň malou radost. Nejdelší cesta, která je totiž čeká bude akorát ta do naší trouby...

P.S. Nyní jsem se po roce a půl dozvěděla, že naše toulavé slepice zanášely své poklady pod tůji na naší zahradě, na dobře skryté místo. Po čase jsme tam našli přes dvacet zkažených vajec, po našich dobrodružných slepicích nám zbyl jen závan sirovodíku...