Mužská zodpovědnost aneb to je přece jasný!

Chachá. Rovnou bychom tento článek mohli nazvat kulatý čtverec. Nic proti mužům, ale co si budeme povídat. Většina žen se rodí jako bytůstky se sklony udělat své okolí šťastné. Opečovávají panenky, zvířátka, tatínka a mladší sourozence. Kluci, kteří se ve větším množství mění v demoliční četu všechno rozmlátí, sežerou, zaprdí a po nás potopa. Co bude zítra? Nikdo neví.

Jsem rozený plánovač. Ne snad, že bych měla vše naprogramované od A do Z. Jsou situace, kdy je fajn být spontánní. V telefonu mám ale všelijaké seznamy od nákupů, přes časové harmonogramy až po úkoly, co je potřeba udělat (nebo rozdat). Ale nejistota z toho, že nevím, kdy, co a jak bude a co si mám dopředu připravit mě zneklidňuje. Při nečekaných situacích dokáži zaimprovizovat, ale když nemusím, tak proč se zbytečně stresovat.

Zářným příkladem výše uvedeného je můj zážitek se šaty na svatbu. To jediné jsme si totiž zapomněli vzít s sebou, když jsme šli s přítelem oba za svědky. Četla jsem seznam věcí a při zmíněných šatech mi přítel odvětil: "To je přece jasný, vždyť jsou tady", a ledabyle mávnul směrem ke dveřím, kde šaty visely. Přijeli jsme k mým rodičům o něco dříve, kvůli přespání. Při vybalování věcí jsem se přítele zeptala, kde jsou ty šaty. Najednou to zase tak jasný nebylo. S každou vteřinou jeho mlčení ve mě rostlo nasrání. Šaty samozřejmě byly v Praze. My byli v Táboře. Svatba u Humpolce. Začali jsme se dohadovat, kdo za to může, když nás moje máma rozsoudila slovy: "Emi, to je ale tvoje vina. Už bys měla vědět, že na chlapy není vůbec žádný spolehnutí!"

No tak to vidíte. Moje matka - moudrá to žena. Psala jsem to hned nevěstě a ona to řekla své budoucí tchyni. Ta se plácla do čela...a? Jela domů pro šaty. Bylo vtipné, že naše šaty si byly velice podobné. Přítel tenkrát nakonec pro šaty dojel a když mi je podával tvrdil: "No, vidíš. Visely přesně tam, jak jsem ti říkal!"

Navzdory výše uvedenému bych svému příteli nerada křivdila, protože on je na muže nadprůměrně zodpovědný (asi jako průměrná žena).

Já si myslím, že mít trpělivost na to, svěřit něco mužům a čekat, že to udělají správně je jen otázkou cviku (jejich schopností a našich nervů). Však oni by se to také naučili. Jen k tomu za tisíce let, nevím proč, nedostali příležitost...