Můj život s houslemi

Na housle hraji od šesti let a musím říct, že je to jako s každou jinou láskou. Na začátku jste z toho celí pryč, postupem času si zvyknete a nakonec žijete ve vzájemném respektu, který má s prvotní zamilovaností jen pramálo společného, ale život bez toho si neumíte už ani představit.

Za tu dlouhou dobu už jsem zažila ledacos, ale čím jsem starší, tím je to zajímavější. Už když jsem byla malá, pokřikovali na mě lidé různého druhu, věku a pohlaví. Nejčastěji jsem slýchala: "Mami, kup mi taky tu kytaru!" V duchu jsem na svoje housle byla pyšná. Když jsem byla starší, začaly s houslemi problémy. Jednou mi je třídní schoval (jako výstrahu), aby mi dokázal, že myslí vážně to, že se u nás ve škole krade! Běžela jsem do ředitelny a nechala na neznámého pachatele zavolat policii. Pak to mělo samozřejmě dohru, protože třídní měl průšvih a já následně také. Bylo to ještě horší, než když jsem do školy omylem přinesla půldruhého litru vína a spolužačka se nezřízeně opila. Od té doby to s pitným režimem tolik nepřeháním a nosím si do školy jen půllitrovku (čaje).

V současnosti chodím stále tou samou cestou do lidušky a slýchám úsměvné věty typu: "Hele, máš v tom snipera?" nebo: "Já mám taky instrument!" Ta cesta totiž vede kolem jednoho nejmenovaného učiliště, kde mají každý týden ze "snipera" vánoce. Ráda bych podotkla, že jsem se za svůj um nikdy nestyděla a vždy ho hrdě prosazuji. Pokud jdu ale ze školy do kopce, vrazím housle někomu do ruky se slovy: "Na, ať taky jednou vypadáš chytře..." Jo a kolem toho učňáku už taky nechodím...