Móda

Móda je jedna z dalších věcí, která mi přijde jako přehnaný a dobře výdělečný byznys. Ale co dneska není? Kdo vlastně určuje, co je moderní a co není, to je oč tu běží. Vypadá to, že někde nahoře sedí jakýsi módní bůh, nebo guru, který říká, že jedno léto se budou nosit neónová tílečka a jiné léto zase síťované punčochy. Kdo má roční zpoždění ten je trapák největší.

Čím více je člověk zmítán vlnami puberty, tím více svůj vzhled prožívá a pokud jeho módní já není dostatečně saturováno, rovná se to vážné újmě na zdraví. V pubertě se chce každý odlišit a co nejvíc vymezit, aby se nakonec stal zase jen jedním ze stáda. Nutno podotknout, že se módní trendy neustále opakují, protože už ani není co nového vymýšlet.

Komu je móda úplně jedno, je buď na hranici geniality, nebo na hranici něčeho úplně jiného. To takovému Stevu Jobsovi stačil jen černý rolák a rifle k tomu, aby zásadním způsobem ovlivnil počítačový průmysl.

Že je shopping prakticky sportem jsem pochopila na vysoké škole. Spolužačka mě tehdy přiměla k tomu, abych s ní jela nakupovat. Po 3 hodinách času stráveného chozením po obchodech si vybrala šáteček u Vietnamců za 79 Kč. Já si nevybrala nic. Měla jsem pocit, že asi nejsem opravdová žena, protože jsem litovala ztraceného času "nakupováním", když v podstatě nic nepotřebuji. Nemusím ani moc zdůrazňovat, že jako student jsem stejně skoro na nic neměla. Tehdy jsem se zařekla, že podobnou chybu již nikdy neudělám a nakupovat jsem s žádnou kamarádkou nešla. Světlou výjimku tvoří kolegyně, která byla schopná si za 17 minut vybrat, zkusit a zaplatit šaty na svatbu (nikoli svojí).

Sleva. To bylo za dob mých studií magické slovo. Prakticky jsem na slevy pořádala útoky a věšáky se šatstvem jsem byl schopná prohrábnout do minuty. Nebylo to nic těžkého, něco si na sebe vybrat, protože jsem měla velikost XS-S a ta se neprodala hned. Hadříčky tam na mě na výprodejovém věšáku krásně čekaly. Dnes, když už konečně ve výprodeji nucena nakupovat nejsem, je to opačně. S velikostí M-L, která je vyprodaná hned jsem ráda, když na mě něco zbyde. Když je to ve slevě, je to s výhodou.

Všímám si toho, co se nosí, ale dávat tisíce za něco jen proto, že to má na sobě nějakou značku, ale kvalitní to stejně není, už mám za sebou. Instantní dnes totiž nejsou jen polévky a vztahy, ale i móda, která se točí čím dál rychleji, samozřejmě na úkor kvality. Čas od času se někde objeví módní výkřik a ať na to někdo má nebo nemá peníze nebo postavu, musí to mít (nejlépe jako první). To také není nic pro mě. Nebudu se halit do odstínu berlínské modři, když v ní v kombinaci s mojí pletí vypadám jako chudokrevná a s kocovinou navíc.

Časem mě to ustavičné shánění a hamtání hadrů přestalo bavit. Celkem jsem se spokojila s nakupováním přes internet, ke kterému přistupuji jednoduše: potřebuji-nepotřebuji a líbí-nelíbí. Kdyby došlo ještě na chci-nechci, nebralo by to konce. Jen je mi líto, že ty peníze, co mám teď jsem neměla jako dvacetiletá lasice, kdy jsem si na sebe mohla natáhnout prakticky cokoli a vypadala v tom dobře. Je to holt ironie osudu. Rozum taky máme až v pozdějším věku (někteří) a ne když jsme mladí a krásní (někteří). Jelikož jsem už trochu rozumná a ještě trochu lasice, nakupovat nepůjdu. Na ty bojůvky ve výprodejích jsem již unavená a ráda je přenechám jiným. Radši ze skříně vyndám věci z dob studií a hodím je do kontejneru na textil. Navzdory tomu, kolik toho mám, stejně chodím ve finále v pár kouscích, ve kterých se cítím dobře, sluší mi a nikde mě neškrtí.

Je krásné mít svobodu v tom, co si na sebe obléci a projevit se tak navenek. Jan Werich měl pravdu (mimo jiné) v tom, že šaty dělaj člověka. Na druhou stranu ze sebe nemusíme dělat za každou cenu módního otroka.