Mazlíčci

Dnešní článek bude trochu smutný, ale i takový je někdy život. O to víc si člověk váží těch radostných chvilek, když se odpíchne ode dna smutku. Sice jsou vánoční svátky, ale Hubík by dnes oslavil své 4. narozeniny, proto vydávám tento příběh právě dnes.

Kdo někdy našel v upřímné zvířecí duši nejlepšího přítele, určitě chápe, jak jsou tyto ztráty těžké. Mnohdy je to horší, než když vám zemře příbuzný, který je sice člověk a vaše rodina, ale příliš se nevídáte a vaše vazby nejsou tak silné. Zvířátka nás totiž mají ráda, i když na ně nemáme náladu nebo čas a vždy se k nám rádi vracejí, ať už jsme jacíkoliv.

Když se o někoho staráte, ať už to jsou věci, zvířata nebo lidé, zákonitě k nim přilnete. Proto moc nevěřím na nějaké přátelství s výhodami. Pokud s někým zažíváte pozitivní emoce, vznikne mezi vámi citová vazba, ať chcete nebo ne.

I když nebyl Hubíkův zdravotní stav příliš dobrý, bylo to pro nás nečekané a bolestivé. V podstatě pro něj byl jeho odchod úlevou a i nám to zjednodušilo život, což byste ale neměli někomu, kdo se delší čas staral o někoho nemocného, říkat. Je to totiž velká změna a každý si jí musí prožít po svém. I ten nemocný tvoreček je součástí vašeho života a má vás něčemu naučit, ať už je to trpělivost, tolerance nebo soucit.

V první chvíli mě zaplavil pocit viny, že jsem mohla být trpělivější nebo mu dávat např. víc piškotů. Okolní svět se smrsknul na klubko banalit, které mi nestálo za pozornost. Každé pokárání směrem k němu mi najednou přišlo přehnané, i když jsem zpětně usoudila, že být v té samé situaci, zachovala bych se stejně. V emocích smutku ale vše vidíte jinak a je vám zkrátka bídně. Dny poté už mi bylo lépe, ale smutek přicházel ve vlnách. Bylo mi líto vidět jeho psí známku, nové kleštičky na drápky, které jsme ani nestačili použít nebo prázdnou misku.

Když nás Hubík opustil, bála jsem se, co bude s Maxíkem. Toho jsme si pořídili 2 roky před Hubíkem, takže byl naštěstí zvyklý být jediný pejsek v domácnosti. Také mu tenkrát chvíli trvalo přijmout nového člena rodiny. Po jeho odchodu prý pár dní, nebo spíš večerů, smutnil (já měla noční), ale oproti tomu, když odjede můj přítel to v podstatě nebylo nic hrozného. Sice ho očuchal a olízal a lehnul si pár večerů na jeho místo, ale na to, jaká je Maxík citlivka jsem čekala nějakou hysterii, což se nedostavilo. Na jednu stranu jsem byla ráda, protože by to ve mně smutek ještě podpořilo, ale na druhou stranu jsem si říkala – copak mu ten psí parťák nechybí? Pak jsem ho ale párkrát slyšela kňučet, když si hrál nebo se smutně díval na křeslo, pod kterým Hubík lehával.

Bavila jsem se o tom s hodně pejskaři a Peťka, které také odešel jeden z pejsků mi potvrdila, že to berou jinak, často bez emocí. Tak to mají ostatně i děti do určitého věku. Tím, že byl Hubík poslední ve smečce a byl nemocný delší čas mohlo způsobit, že už to Maxík cítil a bral to jako normální věc. Také mi řekla, že pouto mezi psem a pánem je silnější než mezi smečkou.

Co mi pomohlo nejvíc? Určitě účast mého okolí a také jejich takt a ohleduplnost a rady a názory, které jsou na místě, pokud si o ně řeknete. Tímto tedy všem svým kamarádům pejskařům i nepejskařům děkuji. Dále mi pomohlo mysl něčím zaměstnat. Také vtipy na internetu mě po pár dnech trochu uvolnily a časem i rozesmály. Chtělo to odreagovat se. Nebabrala jsem se ve svém smutku, ale člověk by ho neměl potlačovat a tvářit se, že se nic neděje.

Největší oporou mi byl ale můj přítel, který odnesl Hubíka na veterinu a pak ho i pohřbil, což bych nezvládla. Byla jsem ráda, když někdo, kdo prožil to samé, se se mnou podělil o svoje prožitky a ten, kdo ne, tak pomlčel a nebyl falešně účastný. Pro někoho, kdo mazlíčka nemá je to totiž až nepochopitelné, když z nějakého uhynulého zvířete děláte člena rodiny. Dovolte si prožít ten smutek ze ztráty bez ohledu na to, co si o tom bude někdo jiný myslet.

Mazlíček vám dá spoustu krásných emocí, zážitků a i přes ty hrozné konce to podle mě za to stojí. Pro mě mít pejska znamenalo mít každý den radost, někomu se přizpůsobovat, do někoho investovat, prožít si pocit, že vše je konečné a pomíjivé a pocítit vděčnost za nezištnost a lásku od těchto laskavých tvorečků, kteří jsou tu pro nás.