Masky a společné soužití

Ze strachu, že nebudeme přijímaní takoví jací jsme, často nosíme masky. A to hlavně ženy před muži. Bojí si krknout, nevytrhat si obočí nebo rozčílit se, protože by přestaly být princeznami. Co princeznami? Lidmi! Příteli Pavlovi, když byl ještě malý chlapeček, maminka řekla, že hezký holky neprdí. Jak je tomu doopravdy prý zjistil teprve až na medicíně. Vnější krása bohužel nezachrání nadmutá střeva, a to ani supermodelkám (pokud něco jedí).

Chlapům zase tolik nevadí, poškrábat se, kde je zrovna svědí nebo odhodit špinavé ponožky na zem. Na nošení masek jsou trošku líní a asi jim to přijde i zbytečné. Energii investují do počátečního tokání a jak je ruka v rukávě, máte autentického miláčka na gauči. S pupíčkem i třídenním strništěm.

Protože jsou si někteří z nás výše uvedeného vědomi, raději si drží odstup, drží si to svoje, svůj byteček a za žádnou cenu nechtějí s někým žít. Nějak vedle, to ano, ale skutečné soužití, to je něco jiného. Rozčarování, které přichází při společném soužití, kdy vyplavou určité věci na povrch, asi všichni dobře známe. Samostatné žití znamená svobodu a klid, ale klid se ve větší míře rozlije do osamělosti. Někomu samota ale dělá dobře, ne, že ne.

Každý, s kým jsem kdy bydlela, jsem řekla: "Se mnou se žije dobře. Pokud budeš mít pocit, že ne, je to tvůj problém." Zní to možná trošku zpupně, ale je to tak. A to ze dvou důvodů.

Za prvé: nemá cenu se přetvařovat, neboť pravda na sebe většinou nenechá dlouho čekat. Pokud jste schopní se po noční půlku dne proválet, asi nemá smysl tuto skutečnost zakrývat. Nemusí se všechno vytahovat hned na prvním rande, ale podstatné věci, jak si kdo co představuje by měly zaznít a měly by být jasné, co možná nejdříve. Kdo to neustojí za to nestojí.

Za druhé: někdo (hlavně ženy) řeší opravdu kraviny. Velký problém, který vnímám ve svém okolí je ten, že žena vyšle myšlenku a má představu, že muž odhodí lžíci, popadne aku a s posledním slovem pronesené věty je již polička přidělaná na zdi. Realita je taková, že chlap se cítí být otravován v práci a pak i doma. Pořád po něm někdo něco chce. Když ale slíbí, že v sobotu to fakt přidělá, měl by to fakt přidělat. Pokud jsou to jen samé sliby, ale skutek utek, je lepší si na skutky sehnat někoho lepšího − spolehlivějšího.

To, co jste vyfasovaly je především dílo rodičů vašeho miláčka a jak se říká, starou větev nenarovnáš. Takže pokud spolu nejste od puberty, někoho měnit jde těžce. Čekat tedy, že se někdo z lásky k vám změní je trochu naivní. Změna kvůli sobě samému je jediná trvalá. Kvůli někomu jinému je to zase jen dočasná maska. Až opadne prvotní chemie a přijde troška pohodlnosti máme zase ponožkovou fázi.

Co s tím? Dostat jen to pěkné a pohodlné není možné, sami takoví také nejsme. Co tedy máme je kompromis. To už je ale dovednost pro zralejší osobnosti, umět ho udělat a také umět zvážit, zda nám za to daná osoba a situace stojí. S tím jde ruku v ruce schopnost rozlišit důležité od nedůležitého.

Kompromisem samozřejmě nemyslím to, že se s někým seznámíte a vadí vám např. to, že je to kuřák. Pokud vám to opravdu vadí, je lepší vztah vůbec nezačínat. Mám na mysli spíš situace typu, jak si kvůli druhému uzpůsobíte čas, na jaký film se společně podíváte apod. Čím víc jste ale s někým sehraní tím míň máte pocit, že někomu ustupujete.

Jak říká moje teta, musí se najít dva co si co nejmíň vaděj. Romantiku v tom nehledejte - to je prostě život.