Konečně dovolená!

Tentokrát jsem měla doopravdickou dovolenou, ne jako v Thajsku! To ale bohužel obnášelo to, že jsme museli dát pejsky na hlídání k mojí kamarádce (shodou okolností bývalé manželce mého přítele). Ač jsem věděla, že v domě se zahradou se budou mít lépe než v pražském bytě, i tak se mi stýskalo jen co jsme vyjeli z jejich náhradního domova.

Říkala jsem příteli každou chvíli: "Copak asi dělaj ty naši pupíčci milovaný…", a byla jsem zklamaná, když jsme dorazili domů a nebyl kdo by nás vítal (s výjimkou zatřepetání křídel několika potravinových molů). Jejich páníček na má slova plna lítosti reagoval obvykle: "Co by asi tak dělali, chrápou, prděj, smrděj, žerou a se…!", přičemž zapomněl dodat, že Hubert sem tam i chrochtne.

Vzpomněla jsem si na mámu. Ta říkávala, že když jsme se sestrou odjely na prázdniny, doma jí přišlo takové divné ticho. Podobně jako já se ptala táty: "Copak asi dělaj holky, viď…", avšak ten na to reagoval podobně podrážděně: "Co asi, hulej za stodolou!"

Přítel přiběhnul hned druhý den ráno: "Máš dovolenou! Tak si to odbydeme. Copak asi dělaj pejsci no, maj se dobře…tak vstávej." Přitom mě upozornil, že je hloupé dávat pejsky každou chvíli na hlídání a pořád někam jezdit. Je pravda, že poté, co nás – neočkované nechali cestovat, chtěli jsme si to trochu vynahradit. To zapříčinilo to, že jsme pejsky trochu macešsky dávali hlídat a dopřávali jsme si volnost pohybu. Jen s Maxíkem jsme dřív cestovali rádi, ale s Hubíkem už to bylo horší kvůli jeho zdravotnímu stavu a rozdělovat jsme je nechtěli.

Mimo jižní Moravy jsme sjezdili celou republiku. Byli jsme u přítelovy rodiny v severních Čechách, u té mojí v jižních, v Třinci u kamarádů a v Karlových Varech na wellness pobytu. Vše jsme si krásně užili. Alespoň myslím, poněvadž co se týká Třince, vylosovala jsem si tentokrát Černého Petra já, což vždy provází menší výpadky paměti (domovina udělala své).

Když jsme přijeli pejsky vyzvednout, Maxík si málem ukroutil prdelku. Poznala jsem, že se měl dobře, ale je šťastný, že nás vidí. U Huberta jsem byla poněkud rozpačitá. Jako pravý aristokrat neprojevil žádné zbytečné emoce, jen si trochu hlasitěji chrochtnul a šoural se směrem k nám. Taktéž na něm bylo vidět, že mu žaludkem prošlo mnoho lásky, protože se kymácel jak vypasená kačena, jen si lehnout na pekáč. Když zjistil, že pohodlnou zahradu, kde ho nikdo nuceně neproháněl bude muset opustit, byl skoro dotčen a když měl dojít do auta působil jako nahluchlý.

"Stýskat se vám ale trochu mohlo, hajzlíci nevděční!", říkala jsem si, když jsem sledovala s jakou (ne)ochotou opouští svojí prázdninovou pagodu. Rozjeli jsme se ku domovu a psí odér zalil vyčištěné auto během několika minut. Přítel otevřel všechna okénka, přes zelený oblak smradu se na mě zadíval a zeptal se: "Tak kdy zase někam pojedem?"

No ještěže mám tu kámošku na hlídání…