Kompromisy

"Život je kompromis mezi osudem a svobodnou vůlí."

— Elbert Hubbard

"Láska k druhému není jen o kráse, ale také o trpělivosti a kompromisech. Protože pokud dokážeme dělat kompromis, je to jeden z důkazů lásky k tomu druhému."

— Petr Turanec

Poslední dobou často slýchám o kompromisech ve vztahu k partnerovi/partnerce. Nevím, zda jde o jakýsi nový objev nebo trend, ale na můj (zjevně nemoderní) vkus se teď propaguje nějak často, že dělat ústupky je vlastně špatně, protože jsou ve finále nespokojené obě strany. Máme údajně být ve vztahu, kde je dělat ani nemusíme a dělat jen to, co se nám líbí a je pro nás pohodlné jinak to není ten pravý.

Často to tvrdí koučové, kteří jsou ve středním věku, už mají děti z předešlého manželství a konečně narazili na někoho, s kým si rozumí a hýří radami, jak se to ve vztazích (ne)má dělat. Zajímalo by mě, kdyby s novými manžely a manželkami prošli tím samým, co s těmi původními (hypotéka, děti…), jestli by mluvili stejně, když to nejtěžší prožili už s někým jiným.

Já naproti tomu tvrdím, že zejm. v dlouhodobých vztazích je kompromis nutný a nevnímám to jako něco negativního. Jestli někdo ví, o čem kompromisy jsou, tak jsou to lidé, kteří žijí v manželství desítky let. Nevěřím, že nikdy žádný udělat nemuseli (obzvláště ženy) a neznamená to, že nutně neprožili šťastný život.

Mám pocit, že je ohledně tohoto tématu důležité rozlišit v jaké fázi vztahu jsme. Na jeho počátku občas může někdo propadnout dojmu, že se ten druhý změní. Z vlastní zkušenosti vám mohu říci, že z dlouhodobého hlediska se věkem skutečně některé věci mění, ale nemohu již tvrdit, zda k lepšímu. Proto raději moudře volte s kým se párujete.

Když se totiž dá dohromady kuřák s nekuřákem, materialista s idealistou nebo asketa s buržoustem může to být vcelku zapeklitá situace. Ne snad, že by neměli šanci na úspěch, ale budou to mít těžší. V tomto případě tedy uznávám, že ten, kdo si vybírá partnera by v důležitých věcech kompromisy dělat neměl a spíše se poohlédnout po někom, kdo je na podobné vlně jako on už od začátku, protože později se vám stejně nějaké ty ústupky nevyhnou a láska vše nevyřeší. Chtít např. po bezdětném odpůrci dětí trojčata je totiž skutečně zhůvěřilost. A to bez kompromisů.

Druhý extrém ale je, když má někdo určitou (nebo snad dokonce velmi konkrétní) představu o partnerovi s tím, že je velmi náročný, ale sám nemá příliš co nabídnout. Sní o princi na bílém koni, přičemž sám/sama připomíná spíš Babu Jagu. Kdo nechce kompromisy dělat a čekat na svého vysněného partnera může zůstat i sám. Jiní se naopak podceňují a někdy i vlivem lenosti se spokojí s někým, kdo je nevalných kvalit, než aby se snažil být lepší, což je škoda.

Schopnost udělat kompromis ukazuje, že je daný jedinec vyspělý, není malé sobecké dítě, ale přemýšlí v širším měřítku a vnímá vztah jako celek. Umí rozlišit, co je důležité a co ne a zda mu za to jeho protějšek stojí. Pokud je někdo neumí dělat vůbec, může jeho druh dost trpět. V případě, že je někdo dělá neustále, je mu spousta věcí jedno nebo se neustále podřizuje nebo potlačuje, ztrácí tím sám sebe. Takže jako ve všem platí zlatá střední cesta.

Já jsem v některých věcech (např. v trávení volného času) nějaký ten kompromis také udělala a musím uznat, že ve finále jsem byla ráda, protože jsem díky tomu objevila něco nového a nakonec i lepšího, než byl můj původní plán a obohatilo mě to.

Samozřejmě, že každý chce být s někým, s kým nemusí dělat ústupků tolik, a když už ano, tak ve věcech, na kterých moc nezáleží. Domnívám se však, že není možné, aby si 2 lidé rozuměli natolik, že by kompromisy dělat nikdy nemuseli, a to i kdyby se měli seberaději. Díky vztahům se svým okolím se vyvíjíme. Někdy jsou to výzvy, ale ty zvládnuté za to stojí a posilují nás.

Pokud máte jiný názor nebo zkušenost napište mi. Třeba nějaký návod na život bez kompromisů.

Krásný den!