Kdo vlastně jsme…?

Jako dítě jsem nerozuměla spoustě věcem. A jiné mi zase přišly mnohem jednodušší než dnes. Jestli mi něco opravdu bylo záhadou, tak to byla mámina věta: "Ovládej se!" Absolutně jsem neměla představu, jak bych to měla vykonat. Pouze jsem odvětila, že nemám ovladač. Nebo jsem poslouchala: "Taková stará kobyla a neumíš...!" nebo: "Ne, na to seš ještě moc mladá!" Nejdřív jsem byla moc, pak zase málo a přitom jsem vůbec netušila, co se po mě chce. Jestli jsem ale něco věděla, byl to fakt, že až budu dospělá, bude to super, nebudu žádný otrok a budu si dělat co chci bez omezení až do omrzení!

No, to jsem ještě nevěděla, že ze mě nebude princezna, ale budu makat. Na směny. Ve špitále. No jo no, na chleba se dá vydělávat i hůř, co si budeme povídat. A taky mě do toho nikdo nenutil. Někdo to vyřeší třeba výhodným sňatkem, ale jak praví jedno moudré české přísloví, lepší se dobře oběsit než zle oženit.

Jako malá jsem nevěděla, co ze mě bude. Vlastně doteď to nevím. Co nás definuje, kdo jsme? Práce, bydliště, počet dětí? Ve škole jsem při úvodních hodinách nesnášela takové to povinné představování a seznamování se. Jak to mám uchopit? Pár suchých informací mě přece nemůže vystihnout. Těžko se dá výstižně popsat věc, kdy si každý představí něco jiného, natož člověk, navíc žena, proměnlivá bytost.

Dnes se člověk i trochu bojí se definovat a přiřadit k nějaké rase nebo pohlaví, vše se dá zpochybnit a napadnout. Co tedy o sobě můžu říci? Jsem žena světlé pleti, nemám vlastní děti, nesnáším zbytečné věty a jezdím ráda na výlety.

Nejlépe mě vystihnul přítel slovy: "Vidíš to, seš docela rozumná ženská, nejsi takovej magor, jak se zdáš!"

Rozloučím se dnes rýmovačkou, ať už slova mého přítele měla znamenat cokoli.

Magor nebo ne,

každý nechť věrný sám sobě je.

Jinak dopadnete jako ve filmu Kmotr,

Ze kterého se stal pěkný lotr.

Dokonce ještě větší než byl jeho fotr.

Stejně jsme jen jedničky a někdy i nuly,

A to i při nejlepší vůli...