Již vím, kam směřuji

Na zkouškovém období je nejlepší ten pocit, když vycházíte od zkoušejícího, v indexu vás hřeje 1 a vědomí, že týden šprtání nevyšel vniveč. V ten den máte skvělou náladu, kdy vás nemůže nic vytočit a máte pocit skoro až nepřemožitelnosti. To všechno mi dneska vydrželo až na pardubické nádraží. Poté jsem se však vinou Českých drah (ne svojí!) dostala do zahraničního vlaku, který mě měl dopravit v klidu a bezpečí do Prahy a odtamtud do Tábora. Vlivem chaosu vzniklého po zpoždění vlaku jsem však nastoupila trochu na opačnou stranu a po několika vteřinách má bystrá mysl zaznamenala pohyb opačným směrem (zkoušku jsem nestihla zapít - moje orientace byla tedy neporušená). Cizinci v kupé mi bohužel nesdělili příští stanici a doufaje, že to bude Česká Třebová, odkud to do Pardubic jezdí každou chvíli, vyčkávala jsem příchodu průvodčího. Poté, co vlak s klidem a bez zaváhání projel stanicí Česká Třebová, lehce jsem znervózněla. Nervozita se změnila přímo v nasrání poté, co mi průvodčí s úsměvem sdělila, že příští stanice je Brno hlavní nádraží!

Do Brna jsem se vždy chtěla podívat, ovšem, že se mi můj sen vyplní tak záhy a neplánovaně, o to jsem ani myšlenkou nezavadila. Průvodčí mi prodala jízdenku přes Horní Cerekev, protože z Brna se dostat do Tábora je složitější, než by jeden čekal. Mezitím mi volal Pavel nadmíru zděšen mojí situací. Už se totiž stmívalo a vyhlídky na bezpečné docestování domů se snižovaly. Uznávám, že to bylo poprvé, co jsem zažila, že je Pavel vytržen ze svého obvyklého stoického klidu. V menší míře jsem to zažila jen jednou a to, když zjistil, že v nejbližší hospodě od jeho bytu bude na Silvestra zavřeno. Nevěděla jsem, jestli je Pavel tak rozrušen z představy, že existuje někdo, kdo netrefí domů, anebo že s někým takovým má něco společného. Nazval průvodčí několika zvířecími výrazy a spílal mi, abych jela zpátky do Prahy a odtamtud domů. V Brně mi opravdu jiná možnost nezbyla a odporoučela jsem se na nástupiště, které v Brně vypadá tak, aby se v tom prase (natož já) vyznalo. Doufaje, že jedu do Prahy a ne do Bratislavy vyjela jsem.

Po dvou a půl hodině jsem se dokodrcala do Prahy, kde rychlík na Tábor odjel před pěti minutami a statečně jsem společně s pivem zakoupeným na nádraží hodinu vyčkávala svého vlaku. V duchu jsem si přepočítala, že mě můj výlet stál 433 Kč a 7 hodin ve vlaku. Když už jsem byla takřka za humny, zastihla mě neočekávaná situace. Kdybych právě přijel z Egypta, nazvala bych to faraónovou pomstou. Že jsem však právě minula Olbramovice, musím to nazvat normální sračkou. To bylo trochu nečekané, protože jsem kromě již výše zmíněného piva za celý den pozřela jeden párek v rohlíku. Hřálo mě však pomyšlení, že z hluboké Moravy bezpečně směřuji k husitům. Nakonec mohu být ráda, že jsem cestovala jen v rámci ČR a neskončila jsem ve stanici Bratislava hlavná stanica. Na nádraží MHD jsem vyvinula maximální úsilí, abych namísto do Sezimova Ústí nejela na Klokoty točna. A jaké z toho plyne ponaučení? Berte vtipy o blondýnách vážně (a občas si zkontrolujte, kam vlastně jedete)!