Jídlo pro přítele

Jídlo je jednou z mých vášní a poslední roky i vaření. Nemohu však tvrdit, že tomu tak s vařením bylo vždy. Doma jsem se naučila jen obalovat řízky a strčit kuře do trouby. Jak říkával s oblibou táta, naše máma a Rettigová se nesmazatelně zapsaly do dějin gastronomie. Nutno podotknout, že každá trochu jinak.

Když mi bylo kolem patnácti, začali jsme s taťouchem trochu vařit sami. Táta si dělával vývary z kostí v papiňáku a obíral hlavy všemožných zvířat a dělá to doposud. Přiznám se, že ne vždy to vypadalo vábně. Občas nás při jídle zlobil (jak jinak) a jednou si např. strčil králičí jazyk do pusy. Na mámu ho vystrčil s takovou razancí až spadla na kamna. Spolu jsme zpracovávali maso na různé způsoby. Máma vždy tvrdila, že hlad nemá, ale když zaregistrovala, že v kuchyni jsme vytvořili něco hodno konzumace neodolala a nechala si taky trochu nandat.

Abych jí ale nekřivdila, musí se jí nechat, že dobře peče. Obecně ženy dělím na ty, které raději vaří nebo uklízí a pokud rády vaří, tak na ty, které raději vaří nebo pečou. Pak jsou ještě ženy, které nesnáší všechny domácí práce. Ty dělím na 2 extrémy. Buďto mají doma hotovo vše (odtud možná ta averze, protože doma vaří a uklízí neustále), anebo domácí práce nedělají téměř vůbec.

Moje teorie je, že na nepořádek se neumírá (mám na mysli zcela běžný nepořádek, ne to, že má někdo doma krysy), ale na hlad je dokázáno, že se umřít dá. Proto svůj čas a energii směřuji k jídlu. Poté mám na úklid alespoň dostatek sil.

Na škole jsem kromě jídelny a instantních pokrmů příliš gastronomických zážitků nezakusila. Když jsem začala pracovat, sem tam jsem udělala polívku, brgul (bramborový guláš) nebo nějaké to maso s přílohou.

Domnívám se, že většinu žen donutí chopit se vařečky, když se jim narodí děti. Když se mi tedy urodil přítel, nezbývalo mi nic jiného než se rozvařit na plný pecky. Jelikož neustále něco nakupoval, musela jsem jídlo zpracovávat a konzumovat, protože nesnáším vyhazování surovin. Vaření mě začalo skutečně bavit a dnes si ho užívám. Nemohu říci, že jsem dobrá nebo špatná kuchařka, ale vařím ráda a jak říká moje kolegyně "hubu si neošidím."

Co se týká jídelny v práci, musím uznat, že tam vaří dobře. Příteli nosím nějaká jídla odtamtud, protože je mají opravdu dobrá a dotované obědy vyjdou na pár korun. V hospodě by vám za to možná nenatočili ani pivo. Mezi favority mého přítele patří svíčková, rajská, segedín, hovězí líčka, smažák a obalovaný květák.

Výše zmíněný květák začne obvykle konzumovat již po cestě domů a na schodech loudí květákové růžičky a studené brambory. Večer je nafouklý a je mu líto, že na druhý den nic nemá a je mu těžko.

Celkem profesionálně se přítel staví ke smažáku. Onehdy jsme ho měli v práci k večeři. Přítel přijel, sednul si venku na lavičku, z bundy vytáhnul příbor, nabouchal se smažákem, obal vyhodil do koše vedle lavičky, příbor si strčil do bundy a zase spokojeně odjel.

Jídlo není jen potřeba nutná pro přežití. Je fajn sejít se doma s někým u stolu, vyprávět si, poslouchat a přitom jíst a pít co hrdlo ráčí.