Institucionální hňup

Nevím jak vy, ale když mám jít do jakékoli instituce – úřadu něco vyřizovat, nemám z toho vůbec dobrý pocit. Už jen ta představa, že přijdu do nějaké kanceláře, tam mi dá otrávená úřednice jakýsi papír, který vyplním a pak s ním půjdu pětkrát do špatných dveří, abych zjistila, že to mám stejně blbě vypsané a ten, kdo mi má dát poslední razítko je na dovolené, tak už jen z toho mě jímá hrůza.

Jakožto zaměstnanci nemocnice se mi často stává, že potkám někoho na chodbě (nikoli na oddělení) a dotyčný se mě zeptá: "Prosím vás, neleží tady někde pan Novák?" V první chvíli musím potlačit nutkání začít se rozhlížet po chodbě a zkontrolovat jestli se ten nezbeda Nováků důmyslně neschovává za automatem na kávu. V další vteřině potlačuji touhu zvolat: "Človíčku nešťastná, tenhle barák má několik pater, myslíte si, že znám každýho? Jenom procházím!"

Pak si ale vzpomenu na mojí mámu. Ta to má jako mnoho lidí v nemocnici. Asi je to podobné, jako to mám já s úřady. Někomu klesne inteligenční kvocient sotva zahlédne někoho v bílém, jinému zase když vstoupí do cizí kanceláře. Některé dámy ze samé hrůzy, že jsou u lékaře (nebo jsou možná v euforii z toho, že se konečně svléknou před pořádným chlapem) začnou zmatkovat.

Mámu onehdy lékař vyzval k tomu, aby si lehla na záda. Ona se neohroženě vrhla na lehátko a položila se na břicho. Lékař jí trpělivě zopakoval: "NA-ZÁ-DA!" Máma si chudák připadala jako pitomec a to si vzala své nejlepší spodní prádlo. To je vůbec taková oblíbená rada našich babiček: "Nos hezké spodní prádlo pro případ, že by ses někde neočekávaně svlékla." No, můžu vám říct, že kdybych se někdy někde z jakéhokoli důvodu byla nucena neočekávaně vysvléci, tak by mi v tu chvíli bylo asi úplně jedno, co mám na sobě nebo co si o tom kdo myslí.

Dneškem jsem zase o zkušenost bohatší, protože jsem šla s fakturou a žádostí na ředitelství. Tam jsem z jedněch dveří byla poslána do jiných, kde mi musel někdo zjevně kompetentnější potvrdit něco z počítače. Šla jsem tedy o patro výš, abych zjistila, že paní ještě není v práci. To je vůbec ta potíž, když někam takhle jdete. Buď ještě nejsou v práci, už nejsou v práci, jsou na obědě, na dovolené či u lékaře. Ti šťastnější na poradě, ti méně šťastní na koberečku. Když už zrovna natrefíte na plný kancl, zjistíte, že jste blbě a navíc vám v papíru chybí něco, na co se stojí fronta úplně jinde (než jí vystojíte, utečou všichni na oběd nebo nejlépe zavřou úplně). Tohle zažít a pak třeba vjet rovnou do dopravní špičky, to je opravdu krutá zkouška nervů. To ale naštěstí nebyl můj případ.

Nakonec jsem to úspěšně vyřídila a to mi vlilo energii do žil. Zpupně jsem se rozhodla navštívit ústavní lékárnu a neodradilo mě ani to, že ještě neotevřeli. Hned jak se tak stalo, vplula jsem tam a již bez čekání jsem u okénka neohroženě nadiktovala vše, co jsem si přála. Seznam to byl dlouhý jak do Kauflandu, ale nežinýrovala jsem se, jelikož mám zaměstnaneckou slevu. Zaplatila jsem sumu odpovídající týdennímu nákupu jídla pro čtyřčlennou rodinu a šla pomalu domů. Přitom jsem si prohlížela účtenku, ale ať jsem koukala, jak jsem koukala, sleva nikde.

Dříve (už to ale byl nějaký ten pátek) jsem viděla na účtence odečet určité sumy s tím, že je to zaměstnanecká sleva. Pak jsem zkoumala, zda někde není cena před a po, ale nikde nic. V první chvilce jsem si řekla, že kdybych se nechala lohnout, byl by můj otec velice zklamaný z toho, jakého člověka ze mě vychoval. Pak jsem si vzpomněla na Peťku, rodinnou lékárnici. Ta onehdy zapomněla při nějaké akci vydat dědkovi k nákupu hroznový cukr zdarma a úplně jí to zkazilo večer. Představa, jak ústavní lékárnice tiše štká do kapesníku a vyhlíží mě z okna plna obav a výčitek svědomí, mě donutila se vrátit. Rozhodla jsem se, že nemůžu nikoho svou liknavostí takhle zklamat.

Paní lékárnice nevypadala nijak udiveně, že mě vidí. To mě utvrdilo v tom, že na mě ochotně čeká a předložila jsem jí svojí domněnku o neuplatněné zaměstnanecké slevě. Velice jsem si dala záležet, aby můj tón nebyl ve stylu žáčka, který se paní učitelky zdánlivě nechápavě ptá, kdo dal ten chleba na strop.

Paní lékárnice se na mě zahleděla přes obroučky brýlí podobně jako moje fyzikářka na základní škole. Pochopila jsem rychle, že to není dobré. Řekla mi úsečně, že veškeré sumy jsou již po odečtu. Namítla jsem jak to ale mám poznat, načež paní lékárnice spustila: "Tak jako, kdybyste si vytáhla nějakou krabičku a koukla se, jaká je na ní cena a jakou máte v účtence, tak byste to viděla! Tak abyste to nemusela hledat, tak dobřééé, tady ten aspirin je za tolik a kolik tam máte vy? Nóóó?!", přičemž mi začala aspirinem mávat před obličejem s takovou vehemencí, že mě div nerozbolela hlava. Strach mi ale nedovolil požádat, jestli by mi rovnou jeden nevyloupla. 

Musela jsem uznat, že její čísla a ta moje se opravdu lišila. Od hodin fyziky se v podstatě nic nezměnilo. Když jsem odcházela, jako bych četla myšlenky zaměstnanců lékárny: "Hned první zákazník a takovejhle debil. No vážně, můžeš mi říct, kde tyhle idioty berou? A to je to zaměstnanec! By mě zajímalo, kde tady u nás dělá. Pojď Máňo, zjistíme to v kompu."

Vyprávěla jsem to celé svému kolegovi, který u nás pracuje přes 10 let a on mě odzbrojil otázkou: "Cože, my máme zaměstnaneckou slevu do lékárny?"

Tímto prosím všechny úředníky a jiné polobohy za přepážkou, kteří sestoupili z Olympu, aby nás smrtelníky mohli obsloužit - my nejsme takoví idioti, jak vypadáme. Jsme jen takoví malí institucionální hňupové.

P.S. Zítra jdu na periodickou prohlídku na pracovní lékařství, takže se těším, co hezkého zažiji zase tam. Pro jistotu si zopakuji, kde mám břicho a kde záda, kdyby mi kladli těžké topografické otázky.