Fešák Hubert

Jelikož jsem před lety napsala povídku o životě se Smraďochem (neustále dostávám dotazy, zda opravdu nejde o mého přítele), rozhodla jsem se napsat i o mém druhém psíkovi jménem Hubert. Někdo by totiž mohl namítnout, že prvorozeného bílého slušně vychovaného a vycvičeného Maxíka mám raději než líného tlustého tmavšího povaleče Huberta. Jelikož bych ho nerada diskriminovala, vznikl tento text za účelem seznámení se s tímto tvorem (nebo spíše výtvorem) naší domácnosti (matky přírody).

Ačkoli Hubertovi by jistě nevadilo, kdybych se o něm ani slůvkem nezmínila. Hubertovi totiž nevadí nic. Jestli ho dokáže něco na okamžik přece jen vyvést ze zenového klidu, který je pro něj typický, tak je to jen prázdná miska žrádla nebo když dojde na tu strašlivou obávanou denní dobu venčení, kdy musí ujít vzdálenost delší než od pelechu ke granulím. Jistě znáte lidové rčení "jaký pán, takový pes". No, nevím, co je na tom pravdy, protože jestli může být nějaký tvor více rozdílný než já, je to právě Hubert.

Považte: Hubík je sice zlatíčko se smyslem pro humor (tam bych určitou podobnost s jeho paničkou viděla), ale jinak je to malý, líný, poněkud obtloustlý, uchrochtaný a nerada to přiznávám i trochu natvrdlý (i když na buldočka asi průměrný) pes. Shrnula bych ho jako tvora, jehož životním cílem je zachovat si status odpůrce rychlých pohybů. Jeho lenost dosahuje takových rozměrů, že mu umožňuje usnout i po cestě k misce s vodou. Když má sejít schody a vyjít ven, je stižen přechodnou hluchotou a snaží se urychleně najít nějakou skrýš za mohutného ignorování povelu vybízejícího k odchodu. Pokud už je ale vyhnán na chodbu, vrhá srdceryvné pohledy tak dlouho, dokud ho někdo nevezme a nesnese ho dolů. Po vykonání potřeby několik kroků od bytu si Hubert obvykle sedne, kouká a čeká, co bude. Když už je z Maxíka jen malá tečka v dáli, je nutné od slovního pobízení přistoupit k činům a Huberta uvést do pohybu. To probíhá tak, že ho motivuji botou do zadní části těla. Takto motivovaný Hubert je za mohutného chrochtání a nadskakování proti své vůli venčen, dokud neuděláme povinný okruh. Před domem, když už jdeme z kopce, se dokonce i rozběhne za vidinou klidu, teplého domova, zaprděného pelíšku a plné misky granulí.

Hodně lidí se mi divilo, proč si pořizuji psa takto nevídané vizáže. Slyšela jsem hodně nelichotivých přídomků na jeho adresu. Často to byla slova jako: prasopes, hroší mládě, čuňas nebo netopejr. Pravdou je, že ze všech možných zvířat připomíná Hubert psa asi nejméně. Nevypadá příliš jako buldoček, je to spíše něco mezi mopsem a nepsem. Ale právě proto je to zbožňováníhodný tvor. Stačí se mu jen podívat do jeho kulatých vypouklých očí a je vám jasné, jaké dobračisko to je. Umí vám zlepšit náladu už jen tím, jak se k vám uchrochtaně dopachtí a vítá vás, ať se vám to líbí nebo ne. Hubert je krásnou kombinací buldočí tvrdohlavosti, žertovnosti a dobrosrdečnosti. A Maxík (který mimochodem vypadá spíš jako bostnoský teriér) jako každý starší sourozenec s blahosklonností přihlíží Hubertovým počinům a říká si: "Ach jo, ty seš stejně takovej malej blbánek. Ještěže máte mě - pořádnýho psa!"