Garson!

Již jsem se vám svěřila s tím, že mám určitou afinitu k Itálii (viz článek Utal). Líbí se mi jejich bláznivé komedie (hlavně, když v nich hraje Paolo Villaggio), italská móda, jídlo, auta, káva…vše se mi zdá takové kvalitnější, žádné české šmejdy. Co by se ale Italové mohli učit od jiných je vztah k práci.

S přítelem jsme si šli večer po práci sednout do jedné příjemné italské restaurace. Byli jsme v ní takřka sami, jeden pár zrovna dojídal a platil. Čekali jsme, než si nás číšník vůbec všimnul, než nám něco přinesl, Ital v kuchyni si při přípravě objednávky zatancoval a zazpíval a ještě si venku stihli s kolegou zakouřit. Oceňuji, že kuchaři v posledních letech nosí černé latexové rukavice, ale pokud v nich kouří a dělají vše (doufám, že alespoň na toaletu si je sundávají), tak to jaksi ztrácí význam.

S přítelem jsme začali být otrávení, protože čas a přesnost hraje v našem životě důležitou roli. To nás trochu přešlo, když jsme dostali jídlo, které bylo opravdovou lahůdkou. Říkali jsme si jak je to vynikající, přítel si dal i dezert. Pak ale došlo na placení. S tím, že nám účet trochu vyrazí dech jsme i počítali, ale že budeme čekat tak dlouho, dokud nedostaneme znovu hlad, to jsem tedy nečekala (možná se jedná o nějakou strategii hosty opětovně vyhladovět a tím na nich víc vydělat).

Seděla jsem zády k restauraci a přítel vysílal ty nejžádostivější pohledy (z důvodu placení, samozřejmě), na které nikdo nereflektoval. Po nekonečné době, kdy jsem na stole měla viditelně vyndanou peněženku jsem konečně pochopila, proč se v některých zemích na číšníky luská prsty a hosté je hlasitě přivolávají, přestože jsem to do té chvíle vnímala jako neslušné. My jsme jen potichu seděli a čekali, až obsluha venku dokouří, čímž se definitivně připravila o dýško.

Mezitím jsme sledovali jakéhosi zřízence (lépe bych to vystihla slovem zřícence), který utíral stoly. Hadr nesl tak, že jsem každou chvíli očekávala, že mu odpadne i s rukou, neboť hadr působil, že je minimálně z olova. Mladík, kterému nemohlo být víc, jak pětadvacet vzbuzoval dojem, že pracuje aspoň tak padesát let. Šoural se jako stařík jdoucí na své poslední vyšetření. Sednul si ke stolu jako host a plácal po něm hadrem jako když mele z posledního, což mě naprosto fascinovalo. Vypadalo to, že za ten den otřel minimálně už tak tři stoly, proto nejspíš působil jako v posledním tažení. Ani já po dvanáctihodinové směně jsem nevypadala tak vyčerpaně. Do té doby jen seděl venku a kouřil, čímž nám gastronomický zážitek zrovna nezlepšoval.

Číšník se divil, že nás ještě vidí uvnitř, protože se domníval, že zaplaceno již máme a omluvil se nám. Vědět to, tak jsme mohli odejít bez placení rovnou a nečekat tam.

Kdyby majitel neseděl na zahrádce a nenaháněl dovnitř ženy chodící okolo, ale dohlédl na chod restaurace, udělal by asi líp. Když jsme vyšli ven, ještě nás vyzpovídal, co jsme jedli a jaké to bylo. Jídlo jsme pochválili, což o to, ale nevím, jestli by pochopil, že není v pořádku, když personál nestíhá obsluhovat takřka prázdnou restauraci.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem měla pocit, že ten číšník se i snažil!

Víte, já mám Itálii ráda, ale nevím, jestli bych měla nervy na to, jet tam na dovolenou. Ještě zkusím navštívit pár italských podniků coby mentální trénink, abych zjistila, jestli na to vůbec mám nebo ne. 

Navzdory dobrému jídlu se do této restaurace nevrátím. A jestli ano, tak jen z jediného důvodu: asi mě to příliš nešlechtí, ale občas člověka uklidní to, že je na tom někdo podstatně hůř než on sám. Takže když budu mít opravdu těžký den, možná tam zajedu zkontrolovat toho mladíka, který se pokouší otírat stoly (ačkoli spíš vypadá, že hadrem odhání mouchy a snaží se přitom trefit mezi drobky na stole), jestli ještě žije nebo již překonal trauma z lehké fyzické aktivity. Druhý den budu moci s klidem vstát a přemýšlet, kam půjdu po práci dělat profesionálního hosta…