Flegmatici

V životě jsem narazila na dva naprosto rezistentní flegmatiky. Jedním je můj kolega Jaroslav a tím druhým byl můj pejsek Hubert. Dá se říci, že mají mnoho společného. Hubíka nerozrušila ani reklama na psí sádlo. Jardu nerozruší žádná zmínka o práci. Pokud bych po něm přece jen nějakou vyžadovala odpoví mi rychlostí blesku: "Emino! Sedni si a nebuď trapná." Kdybych se pokoušela být trapná dál, vím, co by následovalo - přepnul by si kanál v televizi nebo zvýšil hlasitost.

Když je někdo takto klidný a najednou ho něco vyvede z rovnováhy, podivíte se tomu a říkáte si, že se musí jednat o něco skutečně vážného. Po čase jsem zjistila, že Jarda není zase tak laxní, ale možná je jen trochu nahluchlý. Vyprávěl mi, že měl prasklý ušní bubínek a po dramatické pauze, která se zdála býti věčností se se mnou podělil o své neštěstí. Musí s tím jít na operaci. Zaplavila mě vlna soucitu a trochu mi bylo hloupé, že jsem na něj často zvyšovala hlas v domnění, že je to jen naprostý ignorant.

Jarda byl tak zkroušený, že bych mu dala pěti…ne, desetikorunu. Následně se jal popisovat, jak mu vezmou kousek kůže z předkožky, protože ta je jak známo kůže nejvyšší jakosti a přišijí mu jí do ucha namísto bubínku. Dodal ještě, že jelikož se jedná o jeho vlastní předkožku, ucho jí přijme nejlépe. Zdálo se mi to trochu zvláštní, ale protože jsem ho nikdy předtím takto vyvedeného z míry a zároveň odborně hovořícího neviděla ani neslyšela, hltala jsem každé jeho slovo. Zároveň s tím jsem se trochu styděla za to, že mi unikly nejnovější trendy v léčbě ušních bubínků a možnostech využití předkožky.

Když se začali všichni okolo smát (jeden kolega dokonce málem spadl ze sedačky), došlo mi, že Jardu možná opouští sluch, ale určitě ne smysl pro humor. Nikdo nemohl uvěřit tomu, že jsem se nechala takhle napálit. No jo, už je to pár let zpátky, dnes už jsem daleko prozíravější.

A jak se projevoval naprostý klid našeho Hubíka vám popíši na tomto příkladu. Přítel šel před časem venčit s kamarádem. Maxík byl stále vpředu a Hubík se líně procházel za nimi. Přítel s kamarádem vesele klábosili a když zašli za roh ani si nevšimli, že pomalu padla tma a Hubert s nimi už nejde. Vrátili se, ale pejsek nikde. Ten, když ztratil svojí smečku z dohledu, prostě se otočil a šel v klidu domů. Ujaly se ho dvě kolemjdoucí dívky a šly za přítelem, kterého viděly v dálce s tím, že asi mají našeho Huberta. Hubík sice vypadal mírně zmateně, ale okamžitě se přidružil k jiným dobrým lidem, kteří se o něj postarají.

No vidíte, nemají to tito tvorové zvaní flegmatici vlastně docela jednoduché? Myslím si, že se od nich mám ještě hodně co učit.

P. S. Od napsání toho článku uplynula jistá doba. Nezměnilo se však téměř nic. Jarda je nadále nahluchlým ignorantem (i když oslovení Jaroušku mu trochu vadí), mě sem tam ještě někdo napálí a místo flegmatického pejska Hubíka máme stoického kocoura Tommyho.