Dovolenkový splín aneb krize středního věku?

Přítel mi před pár měsíci koupil knihu od Katherine Wilsonové Jedině Neapol s podtitulem Co mě naučila má italská tchyně o jídle a rodině. Knihu jsem začala číst letos o dovolené při zpáteční cestě z Dánska. Přečetla jsem jí jedním dechem. Kniha je vtipná, milá, místy až roztomilá a někdy i vážnější jako život sám. Hlavní hrdinkou je Američanka Katherine, která jede po svých studiích na zkušenou do Evropy a z různých možností si vybere právě Neapol. Tam pozná skvělou rodinu v podobě úžasné tchyně a budoucího manžela, se kterým v Itálii zůstane a založí s ním vlastní rodinu. Ne, nejde o pohádku, ale o pravdivý příběh. Potýká se samozřejmě s rozdílnostmi kultur a vše není jen zalité sluncem. Je to ale hezký příběh o mladé ženě a její nečekané a odvážné životní cestě.

Po jejím přečtení mě kupodivu přepadl smutek. Nebo možná krize středního věku či dovolenkový splín (existuje vůbec něco takového?) z dohledného návratu do práce a všednosti dní následujících a z toho, že už mi není 21 let jako tehdy Katherine. Nejsem čerstvě po škole a nemám už celý život před sebou (nepleťte si to se závistí vůči hlavní hrdince). Bylo mi zkrátka nanic z toho, že čas tak rychle běží a já s tím vůbec nic nenadělám. Vzpomněla jsem si na jednoho mého učitele, který říkával: "Život mezi dvaceti a čtyřiceti strašně rychle uteče", bohužel měl pravdu. Také se občas rozhlédl po třídě a příliš nás nepotěšil výrokem: "Je zvláštní si uvědomit, že půlka z vás bude rozvedená."

Když jste mladí jste tak nějak sami od sebe hezcí, máte spoustu času, vše jde snadno a nic vás nebolí. Jenže najednou zjistíte, že to, na co se celé mládí během studií chystáte, těšíte se a připravujete vlastně nezadržitelně probíhá ať se vám to líbí nebo ne a vaše možnosti se zužují. A o to jde. Kdybych mohla vrátit čas, nejela bych do Itálie. To je příběh Katherine, nikoli můj. Uvědomila jsem si ale, že už nemám ty možnosti. Jako když mi jedna kolegyně v období menopauzy řekla: "Víš, já mám 2 děti a další bych nechtěla, ale je mi trochu líto, že i kdybych chtěla, tak že už to nejde." Jedna věc je, když je to vaše rozhodnutí a jiná věc, když už nemáte na vybranou.

Ač si nežiji vůbec špatně – práce dobrá, pes poslušný, přítel milující a v podstatě si nemám na co stěžovat, přesto mi bylo tak nějak smutno. Smutno z toho, že už nejsem dvacetiletá lasice, které svět leží u nohou (nebo si to alespoň myslí), ale spíš utrmácená teta z jižních Čech, která ze směn sotva plete nohama, pod očima má kruhy a v prosinci 35. narozeniny. Kdo dával v hodinách matematiky pozor, je mu jasné, že když máte půlkulatiny, začnou vás ostatní automaticky zaokrouhlovat nahoru. V tomto věku se také údajně reorganizuje mozek a jste zhruba v polovině života, proto možná hodně lidí cítí, že mají ještě šanci na změnu a začnou bilancovat.

To by se všechno dalo přežít, kdybych měla tu italskou tchyni s pekáčem plným jídla, a ne moře práce, ale moře na koupání. To jsou jen výmluvy, já vím. Sama jsem zastáncem přísloví jaký si to uděláš takový to máš. Jenže právě letos jsem si díky věku, stereotypu z práce a lehkosti mládí tehdejší Katherine uvědomila svojí smrtelnost. Ne snad, že dřív bych běhala pod auta na červenou a myslela si, že se mi nemůže nic stát. Můj myšlenkový stav připomínal spíš výrok Brigitte Bardot: "Stáří je prozatím něco, co se přihodilo jiným ženám."

Tak teď mám zase pár let na to přijmout fakt, že už se život (nejen užívání si) a stárnutí chca nechca týká i mě. Rozhodně nemám v úmyslu koupit si motorku, kabriolet nebo mladšího psa! Ne, budu stárnout s grácií a pokud možno bez kocoviny, napíchaných rtů nebo filtrů na facebooku. Jedině tak se dá dospělost zvládnout. Tím, že jí konečně přijmeme.