Děda Vojta

Jistě se divíte, proč teď v předvánoční čas píši o svém dědovi. Nenechte se zmást, jedná se o vánoční téma. Otec mojí matky na Vánoce kupoval dárky, ale málokdy o nich dokázal pomlčet. Moje máma, coby mladší dcera a tím pádem mazánek měla privilegium vybrat si lepší dárek. Její otec např. koupil 2 manikúry. Moje máma si pak mohla zvolit jakou barvu bude chtít. Vybrala si červenou a zelená zbyla na její starší sestru. Odtud tedy vzniklo rodinné pořekadlo "děda Vojta", což je označení pro člověka, který neumí utajit dárek.

Jako malá jsem v 1. třídě nějak samovolně vytušila, že je to s tím nošením dárků od Ježíška nějak jinak. Proto jsem pátrala, zda rodiče poctivě plní seznam přání a podnikala tajné expedice po dárcích. Výraz překvapení jsem si před zrcadlem ale nenacvičovala. Jednou jsme ale s mámou a sestrou stihly přečíst knížku pro tátu ještě než jí dostal. Táta měl ale z lehce použité knihy radost. Byl to Souboj znamení od Dagmar Kludské. Dodnes jí mám a často v ní čtu.

V případě mého přítele není vůbec nutné cokoli schovávat. Pokud před něj položím krabičku s něčím, co mu výslovně zakáži otevírat, vím, že jí neotevře. On totiž ani nemusí. Stejně když bude chtít, tak ze mě její obsah několika manipulativními šikovně položenými otázkami vymámí.

Přítel se časem ale také pěkně vyvojtil. Často samým štěstím bez sebe z toho, co mi koupil, kroužil okolo dárku a čekal, jak budu vyzvídat. Jelikož jsem v dětství nejednou vlastní zvědavostí o překvapení přicházela, dnes si ho nenechám ujít a mučím ho svým hraným nezájmem o jeho obsah. Většinu dárků totiž stejně dopředu víme a v průběhu roku si je kupujeme. Pak na ně po nějaké době pozapomeneme a máme opětovnou radost po jejich rozbalení.

Poslední Vánoce se přítel ale překonal tak, že předčil i dědu Vojtu. Některé dárky mi totiž rovnou dal už v období babího léta (mobil, sluchátka, knihu a aroma difuzér) a v půlce listopadu začal lehce panikařit, že nemá dárky k Vánocům ani k mým narozeninám v prosinci. Skoro jsem mu chtěla k Vánocům dát to, že si je koupím sama a ušetřím ho toho stresu.

Ráda dárky vybírám, přemýšlím o nich, balím je a pak mám radost, že někoho blízkého potěšily. Děda Vojta byl zřejmě také tak pln nadšení z toho, co někomu vybral, že mu to musel co nejdříve sdělit. Je na zvážení, jak moc vojtíte, když někomu něco dáváte. Čím méně vašeho vojtění, tím méně i radosti na straně druhé.

P.S. Věřím, že moje teta jednou přijde do nebe, které bude plné manikúr všech barev a všechny budou jen a jen pro ní.