Dárečky

Po třicítce jsem si konečně ujasnila, jak to mám s dárky. Do třiceti jsem se totiž cítila mladá (nejen cítila, to jsem mladá dokonce i byla!) a kdekoho jsem povinně obdarovávala, hlavně v práci. Musím uznat, že dávat dárky mě baví a vždy jsem dárky rozdávala ráda, obzvlášť, když jsem viděla, že splnily účel a udělaly radost. To s prací skončilo.

Když jsem do práce nastoupila, nikoho jsem neznala. Každý měsíc měl alespoň jeden z kolegů narozeniny. Žádné kulatiny, ale "obyčejné" narozeniny, na které se ovšem vybíralo kolem stovky od každého. To se mi zdálo docela dost, na to, že kolega je pro mě většinou jen kolega, se kterým bych mnohdy v běžném životě nenašla společnou řeč a nástupní plat nebyl bůhvíco. Ale poslušně jsem penízky vysázela a celý rok hezky čekala na to, co dostanu na oplátku já. 

Jednou jsem si řekla o stříbrné náušnice - pecičky. Moje nadřízená podobné nosila a mě se moc líbily. Šla mi je vybrat do obchodu. Když mi dar předávala, neopomněla mě upozornit, že při jejich nákupu potila krev. Posléze jsem pochopila, že krev nepotila, nýbrž čůrala, protože měla zánět močových cest a ať si na to vždy vzpomenu. Jako by její slova fungovala jako zaklínadlo, před jejich nošením radši sním pytlík brusinek a zapiji je urologickým čajem.

Ale zpět k tématu. Řekla jsem si, že po třicítce si nebudu na slušnost tolik hrát, protože už jsem ve věku, kdy už si trochu můžu dělat a říkat co chci. Když už stárnu, tak ať z toho taky něco mám, ne? S věkem se člověk cítí trochu víc váženě. Proto se možná snadněji přibírá než zamlada. Takže jsem se rozhodla, že budu dárky dávat od srdce, nikoli z povinnosti a jen tomu a jen takové, jaké budu sama chtít, žádnou stovku na každého. Radši dám dárek za tři stovky kolegyni/kamarádce a někomu jinému nedám nic. Že se ten neobdarovaný bude cítit dotčený? Jsme snad dospělí, ne? Nic na tom neušetřím, možná i prodělám, ale nejde mi tolik o peníze jako o princip. Kdyby se alespoň dávalo něco, co opravdu udělá radost, ale v praxi to u nás v práci obvykle vypadalo takhle: "Jé, von/vona má zase narozeniny. Co koupíme? Já nevim. Nevybereme peníze? Hm, tak jo. Kdo to vybere? Já ne. Já taky ne. Hm, super, takže zase já."

Rozebereme si výše uvedenou situaci: štve vás, že má někdo narozeniny (kdyby vám byl blízký, těšíte se, že mu něco dáte). Nevíte, co vybrat a oslavenec nejčastěji tvrdí, že nic nechce a všechno má. Takže se na něj vyberou peníze. Pokud jste v pozici výběrčího, jsou ostatní tak ochotní a milí, jako byste byl výběrčí daní. Už dva týdny po výplatě se tváří jako den před výplatou, anebo u sebe nenosí hotovost. Taháte peníze ze všech do narozenin někoho dalšího a pokud se někdo rozhodne nepřispět, doplatíte na to vy. Takže vznikne putovní tisícikoruna, protože každý chce peníze. To, co celý rok odevzdáváte nakonec dostanete a kam zmizela radost z nakupování a dostávání dárků? 

Poslední, na koho jsem hromadně přispěla byl kolega, který chtěl k narozeninám, které má v prosinci, vánoční dárek pro svojí dceru. Koupili jsme mu lego a on byl naštvaný, že chtěl Elsu namísto Anny (nebo naopak, už si to přesně nepamatuji). To vše vedlo k neodvratitelnému. Tento dárečkový socialismus jsem nemilosrdně zrušila následným prohlášením, pod které jsem se podepsala:

Oznamuji, že od nového roku se již nechci účastnit hromadného vybírání peněz na kolektivní dárky k narozeninám. Pokud budu chtít někoho obdarovat, učiním tak dle svého výběru a svých finančních možností nebo se s někým domluvím a koupím dárek dohromady. Na druhou stranu neočekávám, že se bude přispívat i na mě. Pokud mě někdo bude chtít obdarovat, ať tak učiní z vlastní vůle, nikoli povinným vybíráním.

Pokud se vám to zdá drsné, nevhodné, nebo politováníhodné blahopřeji! Nejspíš pracujete v úžasném kolektivu, kde se máte rádi a jste šťastní, že se můžete navzájem obdarovávat. Pokud pracujete v něčem podobném jako já, nebojte se projevit svůj názor, možná se budete divit, kolik lidí to ve finále ocení. Nebojte se udělat ten první krok. Je to jak s peticí. Všichni chtějí to samé, ale nikdo se nechce podepsat jako první. Když ten krok uděláte, zbavíte se zbytečné mrzutosti, a to za ten pocit stojí, no ne? A možná, že i ušetříte na dárek pro někoho, kdo si to ve vašich očích zaslouží.