Co si o mě bude kdo myslet?

Každý z nás má určitou představu, jak by chtěl žít. Občas se to někomu i podaří - žít si dle svého. Většina lidí má ale spíš představu o tom, jak by měli žít a žijí podle ostatních - rodičů, vychovatelů, učitelů, sousedů nebo zaměstnavatelů. V horším případě podle facebooku, časopisů a mainstreamu celkově. Proč tomu tak je? Copak je někde nějaká osoba, která rozhoduje o tom, co a jak máme dělat a co je to pravé?

Okolí má na naše smýšlení velký vliv ať už si to připouštíme nebo ne. Začne to už v dětství, když se např. nemáme určitým způsobem projevovat, abychom nedělali ostudu. Máme se kvůli ostatním nějak obléci ze stejného důvodu, anebo se vyjadřovat nebo nevyjadřovat, aby nás někdo nepomluvil. Valnou část svého života se potom vzpamatováváme z toho, že žijeme úplně jinak než chceme, potlačujeme se a různě přetvařujeme, abychom byli oblíbení. Protože po tom naše ego touží, být oblíbené, chválené a úspěšné.

V pozdějším věku přijdou takové ty obligátní otázky na způsob bydlení, partnerství, děti, hlavně být normální a zapadnout. Normální je pro mě synonymem něčeho tak zaběhnutého a zabředlého, že to člověka snad ani nemůže nikam posunout. Pokud ale někdo chce žít určitým způsobem kvůli sobě je to tak v pořádku. Když je to ale z důvodu toho, aby se nás okolí pořád na něco neptalo a nevyčnívali jsme, děláme to kvůli okolí. A žijeme pro sebe nebo pro své okolí?

Příkladem je třeba to, že se někdo nějak oblékne a upraví proto, aby si někdo náhodou nevšiml jeho nedokonalostí a nepomluvil ho. Chci se líčit a oblékat, protože se tak cítím líp a mám na to náladu nebo se bojím, že někdo řekne, jak jsem stará, hnusná a chodím v děsných hadrech?

Myslím si, že některým názorům okolí, které to s námi myslí dobře se přikládá zbytečná důležitost. Pravdou, která některé z vás možná vyděsí a některé možná osvobodí je to, že naprosté většině lidí, které znáte a oni vás, jste v podstatě docela jedno.

Přeji hezký den a žijte si tak, aby se dobře žilo vám a vašim nejbližším.