Cestování

Jestli jsem jako dítě (nebo přibližně do puberty) něco nesnášela, bylo to cestování autem. Důvodem bylo to, že na mě šlo zvracení snad po každém kilometru. A cesty byly dlouhé a kilometrů mnoho.

Je tomu již dávno, co nás maminka coby děti uložila ke spánku již po obědě, abychom mohly v noci hbitě vyskočit a vyjet na dlouhou cestu do Itálie. Táta vždycky přiběhl a volal: "Holky, nastala hodina HÁ, minuta EM a vteřina ES!" Auto smrdělo novotou, kinedryl nezabíral a tátovy řidičské schopnosti jsou, jak to jen říci...rozporuplné. To vše způsobovalo jediné: má nevolnost mě vždy schvátila sotva jsme vyjeli ze vrat. Nutno podotknout, že bezpečností pásy jsme si jako děti zapnuly jen před hranicemi a vypůjčenou dětskou autosedačku jsem měla maximálně tak na opření ruky. Vlastně se docela divím, že jsem se dospělosti dožila ve zdraví.

Postupem věku jsem za každé svezení autem byla ráda. Když jste chudý student a všude se rvete s batohem, příruční taškou a notebookem (nejlépe cupitavými krůčky v zimě a po náledí), nic vás nepotěší víc, než když vás někdo vyzvedne na nádraží a odveze domů autem (za 5 let studia se mi to stalo asi tak desetkrát). Byť je auto malé, nepohodlné a smrdí ať už novotou, nebo starobou a řidič při řízení nadává jako špaček.

Co však bylo na cestování za studiem opravdu maximálně otravné byla "spolehlivost" nejmenovaného železničního dopravce, přičemž cesty byly prokládány takovým množstvím výluk, že to bylo až trestuhodné. Ceny jejich službám pochopitelně vůbec neodpovídaly.

Vybavují se mi různé zážitky z vlaku. Např. jedna starší paní, která cestovala se svojí dcerou, a u kterých (jako jediných) bylo v kupé volno. Okamžitě jsem k nim neohroženě přisedla. Málem jsem se však předčasně sklátila mezi dveřmi, jaký byl v kupé smrad (Tábor je městem vyznačujícím se jedním z nejdražších poplatků za vodné a stočné). Bez okolků jsem otevřela okno a hned nato jsem dostala vynadáno, co pouštím dovnitř zimu a ani se nezeptám! Dále si pamatuji jednoho mladého, celkem pěkného kluka, který mi dal lísteček s telefonním číslem a vzkazem: "Jsi moc krásná!". Tenkrát jsem však chodila s Pavlem a nic z toho nebylo. Zpětně mě to ale docela těší, že se mi něco takového přihodilo. Dnes bych si asi chytla kabelku nebo se domnívala, že jde o cizince, který se chce oženit kvůli občanství. Dlouhé cesty vlakem jsem si obvykle krátila učením. Vždy jsem si na cestu připravila svačinu, kterou jsem snědla už na koleji, ačkoli se domnívám, že jednou se mi podařilo donést jí až k autobusu, který mě vozil na vlakové nádraží.

V dospělosti jsem sice již byla držitelem řidičského oprávnění, ale auto jsem nevlastnila a tím pádem málokdy řídila. V Praze se mi to zdálo celkem zbytečné a dost o nervy. Když jsem však zaznamenala existenci prince na bílém koni (řidiče v bílém Volvu), mé srdéčko zaplesalo. Od té doby jsem sice měla párkrát chuť sáhnout po kinedrylu, ale zároveň jsem si zvykla na luxus cestování autem s klimatizací a vyhřívanou sedačkou. Tuto mocnou zbraň proti mně přítel používá často. Vždy, když někde jsme a já ho něčím provokuji, je mi pohotově připomenuto, že se mám podívat, v kolik hodin mi jede vlak nebo autobus. Nic mě nedovede uzemnit tak rychle jako právě tato věta.

Takže ať už cestujete za čímkoli nebo za kýmkoli, pamatujte, že i cesta může být cíl. Pokud je cílem navíc dobré jídlo, pití a milá společnost, cestování může být radostí i v trabantu. Tím mě jednou vezl můj spoluhráč z houslí Pepa. Když jsme nabrali rychlost 60 km/hod, měla jsem pocit, že jsem v raketě, která se každou chvilku rozpadne. Měla jsem sevřené ručičky i půlčičky, ale ve zdraví přežily i moje housličky. Holt s přítelem po boku není žádná cesta příliš dlouhá...