Asertivita a hranice

Nikdy mi nechyběla cílevědomost, ale přesto mě dokáže občas ještě překvapit, co jsou někteří lidé ochotni vydržet kvůli dosažení svých cílů. Věnovat úsilí např. vzdělávání má svůj smysl. Snést ale kdeco od kdekoho má mít své meze. Dotyčný si může připadat jako silák, který vše přetrpí, ale realita je přesně opačná. Je slabý, aby se postavil sám za sebe a nechává do sebe kopnout každého, kdo jde zrovna okolo, namísto toho, aby si vytýčil hranice a jednoduše řekl: "Tak tohle tedy ne!"

Některým lidem opravdu neschází drzost dovolit si na fyzické i psychické úrovni věci, které vnímáme jako nepříjemné. Když jsem byla mladší, dokázalo mě to často zaskočit a vykolejit. Zlobila jsem se na hulváta, který byl ke mně hrubý a sprostý. Pak jsem se zlobila sama na sebe, že jsem tomu neuměla čelit. U lidí, které jsem znala to ano a bez servítek, ale cizí lidé, u kterých jsem nevěděla, co si mohu dovolit, a od kterých jsem zároveň nic zlého nečekala mě to zaskočit umělo. Vůbec nejlepší bylo, když mi v takové situaci zrudla i pěšinka na hlavě.

Další věcí je, že někteří lidé vzbuzují v ostatních tyto přidrzlé fóry více a jiní méně. Pak je dobré zapracovat na svém sebevědomí a sebehodnotě, což často není vůbec jednoduché. Když se k vám někdo chová příliš důvěrně, nebo třeba agresivně, mám po ruce větu: "Takhle se ke mně nechovej/takhle se mnou nemluv - to se mi nelíbí." Vopruzák obvykle hodí zpátečku.

Udám zde jeden příklad (z práce) za všechny, kdy se mě jeden kolega dosti hrubým způsobem otázal: "Co ti dneska je, máš krámy nebo co?!" Moje odpověď zněla: "Jo, mám a co s tím uděláš?" S někým, kdo se do vás naváží jako do člověka a ke všemu i jako do ženy, nemá smysl se bavit. Rozhodně ne víc, než je nezbytně nutné.

I hodně vypjaté situace se dají řešit v klidu. Kay Pollak říká: "Hádka nikdy nezačíná s prvním výkřikem. Začíná s druhým." Někdy je ale opravdu těžké zůstat v klidu. To je pak nejlepší nebrat si nic osobně. Nakonec jsem kolegovi byla vděčná za dar, který mi v podobě urážky věnoval. Dřív bych asi něco zakoktala nebo sprostě vyštěkla (záleželo by na mojí momentální formě a rozpoložení). Teď jsem ale reagovala v klidu a myslela si svoje.

No není to krásné, jak nás okolí neustále učí poznávat sami sebe?