Ale já!

Dnešní článek bude o egoismu a stěžování si. Někomu bohužel nestačí dát si na uvolnění sprchu, zaběhat si pár kilometrů nebo se zasmát s dětmi. Někdo si zkrátka dovede stěžovat tak, že vám to v hlavě zanechá kráter. Nemám teď na mysli ty, kteří rádi a hodně povídají, jsou i vtipní a nesoustředí se jen sami na sebe, ale ty, kteří mají největší problémy na světě a hloupou představu o tom, že jsou tak důležití, že to musí zajímat zaručeně každého.

Když jsem byla malá (což není ten nejšikovnější výraz, protože si tak připadám někdy i dnes), chtěla jsem být vidět a slyšet. Když se dospělí o něčem bavili, musela jsem také přispět svou špetkou do mlýna a říct něco vtipného, chytrého nebo zajímavého (takto to zpravidla připadalo jen mě). Chtěla jsem pozornost svého okolí a myslela jsem si, že to, jak to mám já musí každého hned zajímat. S tím šlo samozřejmě ruku v ruce i to, že jsem mluvila nahlas a skákala ostatním do řeči. Snad jsem na to coby dítě měla nárok, i když slušné to nebylo. Bohužel, hodně lidí (alespoň v mém okolí) z toho ještě nevyrostlo.

Dnes, když už nejsem tak malá mám pocit, že lidé nějak moc mluví. A to hlavně o sobě. Jakmile zavadíte o libovolné téma, hned vám začnou servírovat své zaručené rady, postřehy a názory. Pokud máte názor jiný, jste blbý. Řeknete např., že máte rádi nějaký pořad a slyšíte: "Ale já ne! Nikdy jsem to neviděl(a), ale je to blbost." Je prakticky jedno, o čem se bavíte, protože si chca nechca všechny zkušenosti a názory vyslechnete a nakonec ani nevíte, co jste to vlastně říkali, protože dotyčný zase mluví jen sám o sobě a většina vět začíná: "Ale já!"

Občas se ze mě někdo snaží energii vysát i tím, že si stále na něco stěžuje. Pořád mluví o tom samém a mluví a mluví a já už to poslouchat nechci. A už vůbec na to nechci reagovat. Přesto to stěžovatele vůbec neodradí a dokud ze mě taková energetická pijavice trochu té energie a pozornosti nevyrazí, nedá pokoj. Toto je případ toho, kdy někdo v podstatě ani nechce abyste mu naslouchali, neboť je mu vcelku jedno, komu si stěžuje. Stačí, že poslouchá sám sebe a přes vlastní zaujatost nevidí, že vás to nejen nezajímá, ba přímo obtěžuje. Někde jsem slyšela, že je skvělé zaskočit stěžovatele otázkou, např.: "Kolik je hodin?" Vůbec nejlepší ale je místnost úplně opustit (kéž by to bylo vždy tak jednoduché, že?).

Pak jsou samozřejmě i lidé, na kterých vám záleží (např. děti) a jejich starosti jsou i vašimi starostmi. Zajímá vás to jednak z hlediska emočního, kdy ochotně nasloucháte a chcete být oporou, nebo jste v roli toho, kdo může zasáhnout a nějakou situaci vyřešit. V tomto případě to není jen stěžování pro stěžování, ale skutečně je třeba něco řešit a mluvit o tom je na místě.

Také mi pomáhá občas si postěžovat, a ne vždy jsem tak nad věcí, jak bych si přála. Než se ale začnu rozčilovat na moment se zastavím. Beru vše subjektivně a jsem ukřivděná chudinka nebo dokáži jako dospělý člověk zhodnotit situaci s nadhledem a zamyslet se, co můžu změnit? Někdy vám bohužel nezbyde nic jiného než změnit prostředí, ve kterém se vyskytujete. A poslední otázka: můžu něco řešit sama, nebo do toho chci zatahovat i své okolí? A když ano, jsou to lidé, které to zajímá, nebo takoví, kteří by mi mohli pomoci? Občas vám může poradit někdo, s kým si blízcí ani nejste, ale má nebo měl podobný problém a může pomoci radou a vlastní zkušeností. Ale ruku na srdce: pokud vás naslouchající nemá opravdu rád, nebo zrovna neprožívá/neprožil to samé na co si zrovna stěžujete, ostatní to dříve či později začne spíš obtěžovat než zajímat.

Pro lepší představu přikládám svůj diagram stěžování si. Jako příklad uvádím to, že se k vám někdo nechová podle vašich představ (nemyslím teď nějakou tvrdou šikanu).

Řešit výše uvedenou situaci je nejlepší tak, že ho komunikuji s dotyčným hnusákem a nevyprávím všude na potkání, jak se ke mně chová. Nebojte se, když se někdo chová nepřístojně, ostatní si toho všimnou tak jako tak. Když se někdo nechová pěkně k nikomu, problém nejspíš ve vás nebude. A hlavně, každému se jeho chování dříve či později vrátí. Jak vidíte, řešení končí obvykle stejně. Jak by to také mohlo být jinak? Když není řešení, není problém. Chování můžete ovlivnit, ale jen to svoje.