Události poslední doby mě dovedly k tomu vyjádřit se opět na téma čas. Mám totiž pocit, že si hodně lidí mého času dostatečně neváží a nejspíš mě pro mojí ochotu a časovou přizpůsobivost řadí k nějakému druhu služebnictva, které je neustále dostupné.

K dnešnímu článku mě inspiroval náš olympionik a lékař v jedné osobě Lukáš Pollert, který tvrdí na svém facebooku, který mu byl (nejspíš kvůli jeho výroku) zrušen, že ženy se nemohou vyrovnat mužům. Asi už nikdo dál nečetl, že dodává, že muži ženám nesahají ani po kotníky.

Na vysoké škole jsme v předmětu psychologie měly cvičení o hodnotách. Hodně holek určilo jako nejdůležitější hodnotu lásku k partnerovi, peníze a zdraví. Já jsem měla na 1. místě život ve svobodné zemi a svobodu jako takovou.

Diety mě nikdy příliš nezajímaly. Naopak mě vždy nejvíce zajímalo, co kde sníst. Nedá se mi upřít, že bych nebyla odvážná. Při jakémkoli rautu jsem vždy mezi prvními (ne-li úplně první) povstala a šla na obhlídku a obžírku toho nejlepšího. Přesně po vzoru mého dětství - kdo zaváhá, nežere.

Srovnání single života a života v páru není zase tak složité. Čím je člověk starší, tím bych řekla, že je těžší být sám. S věkem přichází zodpovědnost, starosti a bohužel i nemoci. Potom je fajn mít rameno, o které se člověk může opřít (i když v něm někdo má artrózu). A když se děje něco krásného, je skvělé sdílet to...

Když jsem ve 24 letech začala pracovat, zdálo se mi to celé nějaké divné. Pořád jsem si nepřipadala dostatečně zralá na to, abych šla po práci s kolegyní na kafe, tam probrala naše manžílky a doma uvařila dětem večeři jako dospělé ženy. Spíše jsem se pořád cítila na to, hodit po škole batoh k posteli, svalit se do ní, otevřít...

Hodně z nás má na něco talent, ale už málokdo přesně ví na co. Pod pojmem talent netřeba si představovat hned pěvecké nebo herecké dovednosti. Talenty mohou být různé, třeba: umět dobře vystihnout situaci, talent být nenápadný a nepřekážet, být ve správný čas na správném místě, organizační talent nebo komunikační um.

Jako dítě jsem nerozuměla spoustě věcem. A jiné mi zase přišly mnohem jednodušší než dnes. Jestli mi něco opravdu bylo záhadou, tak to byla mámina věta: "Ovládej se!" Absolutně jsem neměla představu, jak bych to měla vykonat. Pouze jsem odvětila, že nemám ovladač. Nebo jsem poslouchala: "Taková stará kobyla a neumíš...!" nebo: "Ne, na to seš ještě...

"Krása je v očích toho, kdo se dívá."

Z charity jako takové mám poněkud ambivalentní pocity. Myšlenka je dobrá, ale realita často pokulhává.